Ryzlink a šáteček

Nebojte, neloučím se, jen odjíždím na delší výlet do Thajska podívat se na slony, moře, džungli a tak. I když, pokud volby vyhraje Donald Trump, tak už v džungli nejspíš zůstanu, protože to po Brexitu bude další znamení, že je svět ujetej. Pokusím se na každý pád čuchnout k pár thajským vínům a udělat si poznámky. A čím jiným se rozloučit než výtečným Ryzlinkem ze Slovenska. 

Tentokrát jsem se vydala s mladým vinařstvím Fundus Regius (aka Kralovská půda, latináři ať mě případně opraví) na nejvýchodnější vinice Slovenska a zkusila Ryzlinky z vulkanických půd od vyhasnuté sopky Vihorlat (dole na obrázku). Celkem má rodinné vinařství kolem 15 hektarů, používají jen ekologické postřiky, ručně sbírají, mají vlastní kvasinky, štítí se enzymů a síry. A všímají si jich čím dál více slovenští sommeliéři a o jejich vysoké kvalitě a serióznosti se zmínila i Jancis Robinson.

A česká bloggerka nemůže se zahraničními autoritami než souhlasit. V nabídce Wineplanet.cz měli slušnou nabídku Ryzlinků, tak jsem neodolala. Rizling rýnsky, ročník 2013, suchý, zatříděn jako výběr z hroznů bylo až opojné pití. Co byste taky čekali při 14% alkoholu? Není to letní ani lehkovážná záležitost, čekejte hodně intenzivní a náročné víno. Vyšší alkohol ze začátku trochu vadil, postupně ale víno začalo ukazovat krásně zakomponovaný petrolej, medové tóny, citrusy a minerální linku procházející celým vínem. Nelekněte se, kolik toho na první dojem vybafne, postupně se ukážou vrstvy a struktura vína. Až skoro novosvětský střih (ale bez sudu). Kdo by to u Užhorodu čekal, že. Velké sebevědomé víno. 89 bodů. 

Druhý kousek, Rizling rýnsky, ročník 2013,  výběr z hroznů, tentokrát polosuchý už byl smířlivější a díky cukru jste se nemuseli cítit trapně, že při jeho popíjení nemáte na sobě velké večerní a neposloucháte Dvořákovu symfonii (prostě tepláky předchozímu vínu neslušely). Víno působilo vyváženým dojmem (už má 13% alkoholu), cukr ho příjemně harmonizuje a polidšťuje. Ve vůni opět petrolej, nazrálejší medové a ovocné tóny, lehce pomerančová kůra a kořenitost. Chuť je dlouhá, lehce pikantní, stopa skořice a jablečného koláče, díky šťavnatějšímu ovoci a živé kyselině nepůsobí unyle. Milé pití. Bodově obdobně jako předchozí kousek. Za mne ve výsledku lepší seriózní suchá verze i s přihlédnutím k vyšší ceně (u nás kolem 400 Kč). 

Závěr ? Vím, že nic nevím. Kdyby mi někdo řekl, že Jancis Robinson chválí vína z obce ležící 10 km od Užhorodu, tak bych nevěřila. A to mě na vínu fakt baví.  

Pohľad na Vihorlat od juhozápadu z rúbaniska vedľa neoficiálne značeného chodníka, autor Milan Bališin

Molto bene Lagrein a krásný Tramín

Degustace, kde se ochutnávají vína dovezené z výletů jsou vůbec nejlepší. A když vám degustaci uspořádá Ital Sergio z Castellany, který se předtím vypravil na sever Itálie do Alto Adige, tak je to prostě bájo. Akorát, že ta Itálie vlastně moc italská není. A i když mě v případě vína a země jeho původu občas předsudky přepadají (vlastně si v nich docela rochním) tak tady mi bylo docela jedno jestli ty Lagreiny a Schiavy jsou spíše super schön nebo multo bene, protože byly prostě DOBRÝ. A kdy jindy bych je ochutnala, že jo. 

V některých oblastech „jablečného regionu“ (pěstuje se a vyváží se odtud nejvíc jablek v EU) žije i více než  70% německy mluvícího obyvatelstva, takže s Itálií to nemá fakt moc společného. Prosadili si vlastní zákony a do celoitalského rozpočtu posílají jen pár procent z vybraných daní. A i k vínu mají speciální přístup. Dost hroznů dozrává na pergolách a terasovitých vinicích, takže je možný jen ruční sběr a některé z vín níže tak stojí i kolem 30 Euro. A teď k těm drahoušům. 

Hodně se líbil úvodní Kerner z Abbazia di Novacella, ročník 2015. Jemně svěží víno s tóny červených i zelených jablek a vanilky, vyvážené, klidné, na konci pikantnost ala Ryzlink, pěkná mineralita a lehká hořčinka, super začátek. 85 b.

Překvapením byl Gerwürtztraminer 2015, Selida, z družstva s příhodným názvem Cantina Tramin. Jestli přímo ze stejnojmenné oblasti Tramín fakt pochází je otázka diskuze, každopádně místní jej prý moc nevyhledávají a většina jde na export do zahraničí, hlavně do Itálie :). Tenhle Tramín byl výrazně květinový s fialkami, růží, růžovým olej až do parfému, lehce voskové tóny, pořád ale nepůsobí vlezle. Naopak v chuti je umírněnější, harmonický, lehký cukřík, tóny medu, vosku a kapka růží. Charakterní fajn pitivo, tohle zpracování, resp. odlišný klon Tramínu mi dává smysl. 88 bodů.

Českému jazyku pak docela vyhovovala místní odrůda Schiava (příbuzná Trolínského), vinařství Ritterhof poloha Lago di Caldaro (chcete-li Kalterersee) ročník 2014. Z odrůdy se často vyrábí stolní vína k jídlu a zas tolik se s ní nepracuje, ale svým lehkým a nenásilným projevem se mi víno líbilo. V barvě světlé, projevem na pomezí červeného a rosé, vůně lehká, nasládlá ale lákavá. V chuti pobaví pěkná živá kyselinka, opět celkově lehčí střih, drobné bobulové ovoce, svěžest, fajn tělo, velice pitelné. 85 bodů.

A teď to nejlepší - Lagrein. Místní odrůda, se kterou se jinde moc nepárají. Lagrein šel poměrně pěkně poznat díky sametovosti, pěkné kyselině, spíše jemnějšímu tříslu a jahodám a lesním plodům přecházejících až do jahodových a malinových knedlíků (takových těch fakt dobrých, kde je nahoře hodně tvarohu a jsou zalité štědrou dávkou smetany) :). I když takový Lagrein Grieser, Collection Baron Carl Eyrl z Cantina Bolzano (Kellerei Bozen), ročník 2015 se mi zábavně měnil pod rukama (resp. pod nosem) opět se pochlubil pěknou pevnou kyselinou, lesními plody a bobulemi (maliny a ostružiny), nasládlými vanilkovými tóny a výraznou kořenitostí (do skořice a hřebíčku jako Frankovka). Nic přehnaně složitého, přesto zábavné a bohaté. Cca 90 bodů.

Lagrein Urban z ročníku 2014 opět z družstva Cantina Bolzano už ukázal nějaké ty třísloviny (fajn nasládlé), měl pěkný šťavnatý projev, aromaticky nepřekvapí opět lesní plody a smetanovost. Oproti předchozímu kousku byl pevnější a šťavnatější, ale jinak si byli podobní. I bodově bych zůstala na 90 b. A nakonec jedno cuveé, aneb smíchejme to všechno dohromady do Perlhofer 2014 Crescendus, vinařství Ritterhof, 60% Schiava, 40% Lagrein a Merlot. Projevem živočišnější, slanější, chvíli to vonělo až jako mořské plody (tak mi často voní korek), ale uklidnily mě staré známé „Lagreinové“ tóny jahod a nasládlé smetany překrývající se s živočichem. Pěkné hladké tříslo. Zajímavé, bohaté, ještě si asi i sedne. 89 b. U nás Lagrein a třeba vinařství Cantina Bolzano seženete u Vino DOC nebo Ritterhof mají tu. Konec hlášení. Doporučují čtyři archeologové z pěti. 

Degustace Volaříků za hubičku

Trocha štěstí, jeden ukecaný a drzý článek a najednou jste na degustaci a dostáváte pořádnýho hudlana od Filipa Mlýnka (enologa u Volaříků), pak od Bohumila Semeráda z Klubu přátel dobrého vína. Početné publikum se směje, tleská a pleť se barví na tón nachové paviání řiti...a přitom jsem jen vyhrála v losovačce pěkný 2012 Vlašák a pánové mi gratulují. Nic velkýho. Jen kdybych nebyla tak trochu posera, kterému přemíra pozornosti prospívá asi jako odkyselení Mülleru Thurgau. 

(Názorný příklad: právě ve vlaku píšu příspěvek o 2015-kových vínech od Volaříků , chce se mi dost čůrat a nějak pořád nemůžu sebrat odvahu a požádat vedle sedící protivnou černě oděnou hipsta děvu, aby mě pustila. Tak zadržuji a snažím se jít taky proti proudu…)

No nic, soustředím se na text a píšu si, že vína od Volaříků mám ráda, kromě Vlašáků ze Železné a pár specialitek jako přírodní Saphira je ale fanaticky nevyhledávám a občas mi přijdou až zbytečně líbivá. Ale i tak mě oslovil hned první polosuchý Müller Thurgau z panenské sklizně z polohy Za Turoldem. Bylo to veselé bezstarostné pití s květinovou vůní, pikantnější kyselinkou a lehkou minarelitou. Absenci filosofické linky vyvážila překvapivá pevnost, svěžest a celkově moc fajn dojem. 84 bodů. „Mlýnek style“ mám napsáno u suchého Ryzlinku vlašského z Dolních Dunajovic z tratě Plotny. Ležení na kalech a pěkná stopa kvasnic, nižší síra (celková 65 gr.), plnost, šťavnatost, lehká hořčinka, příjemná mineralita a velký potenciál. Jen toliko poznámek jsem si udělala, ale celkově bylo víno hodně podařené a lituji, že jsem zapomněla pár láhví nakoupit. Kolem 86-87 bodů. A u Vlašáků zůstaneme. Tentokrát řada Terroir, trať Kotelná (to je ta hned nad Železnou), polosuché (obecně mají z loňska hodně vín s cukříkem, nějak jim ty 2015-ky nechtěly dokvášet a dojíždělo se se sektovýma kvasinkama) a vyvážené víno s citrusovým projevem, pěkně postaveným tělem a poměrně výraznou mineralitou. 87 bodů. Nejdřív jsem trochu váhala, ale nakonec se mi zalíbilo i suché Veltlínské zelené, řada Terroir, trať Věstoňsko. Zaujalo strukturou, extraktivností a pěknou pikantností. Nějak jsem si nevěděla rady s těmi tropickými tóny a celkově těžším dojmem (13,5% alk.), ale klidně bych ještě pila. 84 bodů. 

Co bych rozhodně brala, a to ve velkém byl Ryzlink vlašský, řada Terroir ze Železné. Už bych skoro řekla, že ty Vlašáky ze Železné naslepo poznám díky medovo-bylinkovo-čajovým tónům které podkresluje výrazná mineralita a železitost. Tenhle byl oproti 2014-kám ze Železné výrazně veselejší, ukázal pěknou strukturu a svěžest. 88-89 bodů. A co jiného by mohlo být vyzyvatelem Vlašákům ze Železné než moje oblíbené Rulandské bílé. Konkrétně řada Terroir z Levé klentnické (na které Rulanda neroste nijak dlouho), se zalíbila svěží dost výraznou vůní do žlutého melounu, limetky a meruněk. V chuti působí syrovějším ale typicky krémovým dojmem, trochu to zklidňují i vanilkové tóny ze sudu. Až si víno trochu sedne, tak udělá ještě větší parádu, navíc za fajn ne-terroirovou cenu kolem dvou stovek. Bodově opět 88-89. 

Jediný ne 2015-kový vzorek představoval Sekt Volařík 2013 brut, 26 měsíců ležel na kvasnicích. Projevem méně složité, ovocné ale moc fajn cuveé Chardonnay, Rulandského bílého a Sauvignon s tóny meruňkového jogurtu, kvasnic, briošky a výraznou veselou štavnatostí. Slavilo by se s ním jedna radost. 87 bodů. 

Dovětek autorky: Vy, co přemýšlíte, zda zvítězil močák nad hipstery, vězte, že jsem to s čůráním nakonec vydržela až domů. Prostě žádnej mainstream. 

Šavle, létající špunty a jiná sabrážová nebezpečí číhala na degustaci. 

Jak Judith zkrotila Vavřince

Kdo by neznal Judith Beck z Burgenlandu. Teda aspoň z těch, co žijí přírodou, naturáliemi a tak. My si projeli pár kousků v rámci brněnského (podle komentářů ohledně "objeveného" Syfany asi trochu opožděného :)) degu kroužku a všichni byli nadšení. A já o to víc, že zas tak často vína od žen, vinařek nepiju. O jakém vinařství, které má pod palcem / v názvu ženu vinařku, že jsem tu vlastně psala ? Elena Walch? A dál ? Hana Mádlová (s manželem, dobře to by mi v AZ kvízu neuznali). A dál? Hrdina a dcera (tady už to hodně tahám z paty a improvizuju). A dál? Velký prd. 

Nic moc teda, na to, že my ženy jsme prý hybnou silou při nákupech běžných vín v supermarketech, tak etablovaných vinařek je jak dobrých Svatovavřineckých na Moravě :). Ale jestli Elena nebo Judith vyrábí více “ženská” vína než jejich mužské protějšky bych se nehádala. Ta od Judith byla pěkně kulatá, hutnější a šťavnatá, je pravda, že svaly moc neukazovala, ale stejně bych se v tomhle směru vyhnula nějakým větším závěrům i vzhledem ke skandálnímu faktu, jak málo vinařek mám napito.

Konec femi-okénka a už šup k vínům. Při kvašení i ležení se používají většinou sudy, kvasí se spontánně, vína leží několik měsíců na kalech, přidává se jen síra, nic moc jiného. Prostě taková bloggerská klasika :) 

První Weissburgunder, ročník 2015, jsem si charakterizovala jako “plné a pěkně pitelné”, hutné, zároveň svěží, hezká zastřenější mineralita a slanost. Na konci odrůdově typická meruňkovo-citrusovo-krémová nasládlost, kvůli které bílé Rulandy velmi můžu. Jediné, co mě dokáže otrávit je vyšší alkohol, který u bílých Ruland narozdíl třeba od Chardonnay moc nedávám. Tady alkohol pěkně hřál, ale byl v normě. Startovních 86 bodů.  

“Výborný nápad, funky, ale není to můj styl” (před rokem jsem ještě nevěděla skoro co to znamená a teď mám “funky” každé druhé víno :)) to jsou moje poznámky k Muscat Ottonel Bambule, ročník 2015. Výroba jako červené, kvasí se slupkami, no síra, no filtrace. Ve vůni opulentní, muškátová, veselá vůně se stopou sušených růží. V chuti přízemnější, přímočaré, s pěknou kyselinou a šťavnatým dojmem. 85 bodů. Cena taky funky, cca 20 Euro.

Líbila se i růžovka Beck Pink, ročník 2015, Frankovka 80%, Zweigelt 20%, v projevu krásně kompotové jahody, příjemná nasládlost, vyrovnané, harmonické, lehce tříslo a plný konec. Milé víno. 85 bodů.

Stejné odrůdy, opačné poměry a už jsme v červeném, Heideboden, ročník 2014, lehce selská (=na mne ne úplně čistá) vůně, kde se ale pěkně ukazují i kyselejší bobule jako rybíz nebo višně. V chuti živé, s dlouhou persistentní kyselinou, opět zahradní ovoce aka višně, ostružiny, rybíz, sympatická šťavnatost, trochu svíravé, minerální “štěrková” dochuť. Moc pěkné. 88 bodů.

Beck Ink, ročník 2013, opět stejné odrůdy a poměr, ale projevem odlišné. Do likérova, marmelády, lesních plodů. Nazrálejší dojem vyvažuje pevné šťavnaté tříslo a kyselina. V závěru zajímavé křídové tóny. 88 bodů.

Blaufrankisch, Alte Lagen, ročník 2013, pěkná přímočará kompaktní vůně, oproti směskám výše mám poznámku, že působí smysluplnějším dojmem. V chuti typicky kořenitá Frankovka, hřejivá, lehce štiplavá, šťavnatá, koncentrovaná, celkově vystupuje spíš tříslo než pro Frankovku typická kyselina. Pěkná délka. Opět 88 bodů.

Po nějakém sedmém vzorku už se ve mě probouzí vinný filozof a začínám přemýšlet, jestli mi víc nesednou biodynamická odrůdová vína než cuveé a směsky…..z dumání mě ale vytrhne víno večera, a to je, světe div se, Svatovavřinecké! 

St Lauren, Schafleiten, ročník 2013, kvašeno v otevřených kádích. Lehkonohé, živé, pevné víno. Byť v aromatice užší (hlavně bobule a višně), tak se celkově ukazuje zábavná struktura. Pěkně tu pracuje i kyselina a opět vytváří pitelnou šťavnatost. Ano, tady by láhev padla jak nic. Za mne výrazně lepší než Frankovka a bodově kolem 90-92 bodů. Kéž by takhle vypadali ti naši drsňáčtí Vavřinci!  

Jinak oblíbený Pinot noir, ročník 2013, se s griotkovým, sladším projevem nemohl Vavřinci rovnat. Působí pěkně sametovým dojmem, je kompaktní, pevný, fajn zemité tóny až do podhoubí na závěr, ale trochu unylý. Za cenu kolem 700 stovek bych čekala víc srandy. 86 bodů.

Jediným důstojným vyzyvatelem Vavřinci by snad bylo Pannobile Rot, ročník 2011, vytvořeno asociací místních vinařů. 60% Zweigeltrebe, 40% Frankovka, 16 měsíců leželo v novém bariku. Sladší hřejivá likérová vůně, v chute tříslo pěkně sevře (a nepustí!). Celkově hutné, intenzivní, pěkně postavené, s lesním ovocem a džemem, příjemná vanilka k závěru. 90 bodů.

No pochutnala jsem si, hlavně k Vavřinci bych se ještě ráda vrátila. Nepřikládala bych to estrogenu ani lepším degustačním schopnostem, které my ženy prý máme, ale Judith ví jak na to a umí krásná vína. Vzhledem k mým pokusům s vínem bych si ale netroufala tvrdit, že by to ženy měly v něčem jednodušší, žádný intuitivní vnitřní hlas, který by mi šeptal "teď to stáhni z kalů, uber s tou sírou..." jsem neslyšela :). Tak třeba tenhle víkend....