Domácí dobroty a vlašákové orgie

Zase dneska zůstanu doma u sympatických a cenově dostupných vín. Na začátek si přečtěte třeba tématický článek Andrew Jefforda na Decanteru o tom, proč rezignuje na ta "nejlepší" (a obvykle nejdražší) vína. Tyhle (francouzské) lahůdky jsou nejen samy o sobě dost drahé, ale i investičně zajímavé, takže se vypijí nejdřív na svatého Dyndy. To už ale jsme v situaci, kdy na ně vůbec máme peníze. Pokud si v Británii ta nejlepší vína může dovolit přinejlepším 7% populace, kolik by to asi bylo u nás ? Trochu mi to připomíná pokles americké poptávky po Bordeaux a troufám si říct, že další vyspělé trhy budou následovat. S tím, jak se zvedá kvalita a ukazuje potenciál méně známých regionů, se nabídka rozšiřuje a objevování zajímavých vín je přeci větší sranda než utratit čtvrtinu výplaty za pár láhví kultovního Chateau. Nebo jste snad četli článek o vinařském regionu, jehož kvalita by se dle autora dlouhodobě zhoršovala a místní vína by neměla potenciál zaujmout? :) 

Mne netypicky zaujalo domácí Chardonnay, Vinařství Čapka, řada Premium (nenabízejí na stránkách), ročník 2013, obec Josefov, trať Kukvička, 13% alkoholu. Víno míchali na jemným kalech a nechali 13 měsíců zrát v akátovém sudu a vrátilo se jim to v plném vyváženém Chardonnay s příjemným dotykem kvasnic. Spíš než aromatická bujarost (tropy ustupují hruškám, červeným jablkům a citrusům) zaujme pěkná struktura a hloubka vína. Na konci nastupuje lehká nasládlá pikantnost, do které rýpe živá kyselinka a zůstává tak pěkně dlouhá dochuť. No, o některých vínech se to prostě píše samo :)  89 bodů. 

Obdobně potěšilo Cuveé Přátelství, ročník 2015 z Čejkovic, dítko vinařů Škrobák, Pavka, Pastorek, Radocha, odrůdy Rulandské modré klaret, Rulandské šedé, Rulandské bílé, Chardonnay. Zachránilo mne, když jsem od tety a její kámošky Zdeny na brněnské přehradě dostala šalamounský úkol vybrat sladší ale zároveň suché víno. Mno, nebylo to snadné, ale tohle široké, kulaté a krásně ovocné víno do hrušek a tropického ovoce, to s přehledem zvládlo. Povedené a velice přátelské cuveé! 85 bodů. 

A nakonec jsem nemohla chybět na degustaci Ryzlinku vlašských z Pálavy, kterou pořádal Peťo Michalík spolu s Klubem Přátel dobrého vína. Vlašák asi není tak široce využitelný jako Rýňák (vyšší cukřík nebo oranžáda mi sedí spíš k druhému jmenovanému) ale krásně zraje a žádné jiné odrůdě tak nesluší i vysoká botrytida. A když si v létě vylezete na vápencovou Pálavu, čucháte sluncem ožehnuté bylinky a luční kvítí a ovívá vás teplý letní vítr, tak třeba pochopíte romantickou duši Vlašáku. 

A teď jen letem světem Pálavou k jednotlivým kouskům. Vlašák ročníku 2015 od Filipa Mlýnka z Liščího vrchu se od minula pěkně posunul, od syrovosti směrem k eleganci, medové hloubce, vyváženosti a pěknému citrusovo-minerálnímu konci. Koukala jsem na tu změnu jak puk. 88 bodů. Vlašák z Vinařství Ilias, sur lie, ročník 2014 ze Slunného vrchu z Pavlova ukázal vážnější a vyzrálejší tvář, krásný odrůdový projev (sušené bylinky, čaj, medovost, minerály, lehce botrytida) těžkému ročníku navzdory. 86 bodů. Tanzberg a Železná předvedli v ročníku 2015 vyšší alkohol a z toho plynoucí nasládlý dojem, jinak prokvašeno do sucha s aromaticky decentním projevem, na konci pěkná kyselina a mineralita.  Sebevědomé originální pojetí (anebo možná jen vybruslení z přezrálé suroviny :)). 86 bodů. 

Celý večer ale jasně ovládl 2014 Vlašák z Mikrosvínu, Traditional Line, trať opět Železná. Víno řádově o kategorii výše. Charakterní, vážnější, pevné s jemnou ovocnou aromatikou do citrusů a tvrdších meruněk. Užší tělo je vykompenzováno pěknou mineralitou, hlubším nazrálejším závěrem a fajn strukturou. 89 bodů. Od Volaříků jsme prolítli více vzorků, oslovil expresivní ročník 2012 ze Železné. Široké baculaté víno připomínalo Rýňák ožehnutými petrolejovými tony. Ty si ale s medem a projevem alá babiččina skříň pěkně sedly a vytvořily důstojné trochu starosvětské pitivo. Víno na vrcholu, pokud máte doma, tak teď je čas pít (a pokud nemáte, tak je stejně čas pít!)  88 bodů. 

Nejlepší narozeninový dárek aneb už nevyrábím biologické zbraně, ale víno

Cha! Ke třicetinám jsem si mohla otevřít nějaké luxusní víno (které doma stejně nemám) nebo na rodinnou oslavu dovalit svůj vlastní výtvor (rozuměj zavánějící sirkový demižon, odrůda neznámé staré keře za domem, náročný ročník 2014 -níže foto z 10.července- mikroregion Kouřimsko) a čekat, co se stane. No a stalo se! Zázrak velebnosti! Nevím, jestli to bylo tím stopovým množstvím bentonitu nebo několikerým zoufalým přetáčením a provzdušňováním vína, ale po 2 letech není po sirce ani stopy. 

Ještě před rokem jsem víno zkoušela a bylo na úrovni biologické zbraně. Sirka mi tam naskočila nejspíš z nechání vína pár dnů na hrubých kalech bez dozoru (dokvasilo dřív, protože mi ho rodinka přenesla nahoru do pokoje "kde je trochu tepleji") anebo možná i z použití jediných dostupných kvasinek, které v Kouřimi v místní drogerii měli. A nechtělo se jí oprávněně pryč. Až do minulého víkendu. 

Víno bylo i teď kvalitativně dost nízko (taková horší supermarketovka), mělo útlé tělíčko, rozháranější květinový projev a pořádnou dávku kyselinky. S tou plátkovou sírou jsem teda taky mohla šetřit... a skončilo mi tam i trochu cukříku (což v ročníku 2014 vlastně nebyl problém), alkohol byl i tak nízký, senzoricky cca 10%. 

Zatím jsem teda spíš na straně chemického Alího (schválně jestli víte, kterému našemu vinaři se tak říká) než s biodynamickými rytíři Jedi. Nicméně další moje pokusy zamořit planetu "Petřiným výběrem z hrůzna" a sirkovými odéry budou pokračovat.

Takže zůstaňte na vlnách a shánějte plynové masky! 

Pár kapek Apulie

Je tu další dávka "Itošky", protože stejně jako jsem se minule rozplývala nad samotnou Apulií, tak nesmím vynechat ani místní vína. Ještě pár desítek let nazpět ale apulijská vína moc za zmínku nestála, jelikož většina místní produkce šla do základních stolních vín nebo putovala na sever jako příměs do severoitalských a francouzských vín. Ale doba se mění a máme tu hezký (a už docela tradiční) příběh o tom, jak se místní vína díky EU dotacím a investicím z velkých vinařství (Antinori) zvedají z popela a my tak dneska můžeme šprtat názvy místních DOC (je jich přes 25, pěkně sepsané je vše o apulijských vínech zde) nebo DOCG, obdivovat bylinková rosé ze Salenta a vychvalovat pěknou strukturu Primitiva, Negroamara nebo Nero di Troia. 

Poslední jmenovaná odrůda zaujala u velkého vinařství (cca 400 hektarů) Torrevento. Vinařství hospodaří hlavně v drsnějším regionu Murgia a mezi jejich nejznámější vína patří námi chutnaná řada Vigna Pedale Reserva, zatříděna jako Castel del Monte DOCG, odrůda Nero di Troia, ročník 2010, 13% alkoholu. Lákadlem při nákupu byly tři pohárky Gambero Rosso, stejně jako doporučení místních při nákupu - asi po 5 minutách mého zálibného čučení do regálu (zvládám i mnohem delší čučení) se ke mně přihnala postarší Italka s jejími tipy na dobrá vína a tenhle výběr mi schválila. 

A co víno? V čerstvé ale vyvážené vůni se ukazují hlavně menší bobule jako ostružiny, višně a maliny následované stopy bylinek. Chuť je už koncentrovaná, džemová, má výrazné ale pěkně strukturované tříslo. Vrstevnaté, charakterní a v puse sametové pitivo, stopa sudu se ukáže nesměle až na úplném konci s odezníváním šťavnatých tříslovin a je vidět, že tady hrál sud ty nejposlednější housle a maximálně lehce otesal třísloviny a vyhladil chuť. Profesionální práce, která nenechá nikoho chladným. 88 bodů. Koupeno za 12 Euro, ale dá se sehnat i kolem 10 Euro, u nás mají možná v nabídce jiný ročník  tady. 

A u zvučných apulijských jmen ještě zůstaneme. Jestli jsou nějaká vína, na které jsou místní hrdí a která nejraději doporučují (soudě dle rad hodné supermarketové paní) tak jsou to jejich rosé. Apulie nejsou jenom červená vína, v supermarketech a vinotékách jsou stejně zastoupena místní bílá, rosé a červená, až mi to připomínalo naši produkci. Nejznámějším zástupcem co do rosé je tradiční a opět velké vinařství Leone de Castris ze Salenta (cca 450 hektarů) a jejich Five Roses, Salento IGT, odrůdově 90% Negroamaro a 10% Malvasia Nera di Lecce, ročník 2015, 11,5 % alkoholu. Víno potěší krásnou svěží ovocnou vůní s jahodami a lesními plody podpořenou lehce stopou bylinek a mleté papriky. V chuti navazuje na vůni, pěkné středně postavené tělo s překvapivě dlouhým koncem tvořeným svíravým tříslem a jemnou ale akurátní kyselinkou, působilo suchým a šťavnatým dojmem. Charakternější rosé, co mi hodně sedělo (na rozdíl od vidiny těch 5 dětí, které označuje počet růží v názvu). 87 bodů. Cena tam kolem 9 Euro, u nás podle všeho dováží Vinostrada.cz. 

Leťte do Bari a užívejte Apulii! (aneb hlásím konec okurkové sezóny na blogu)

Přiznávám, že jsem se toto léto s příspěvky trochu flákala. To ale neznamená, že jsem zahálela i co se týká rozšiřování mých vinných obzorů. Proto v brzku můžete očekávat pár tipů na pěkné pálavské Vlašáky nebo na Franciacortu, mladou italskou obdobu šampaňského. A dnes to bude zase Itálie! Nečekejte ale žádné emoce a létající talíře, jen pár tipů a ohlédnutí za krátkým výletem do Apulie,  protože jak už poctiví čtenáři tuší, Itoška je pro mě balzám na duši. A čím víc na jih, tím to funguje lépe. 

Rozhodující roli ohledně místa sehrály relativně levné Wizzair letenky (zpáteční cca 2600 Kč) s odletem ve čtvrtek ráno z Prahy do Bari a s návratem v pondělí do Budapešti. Na Bari jsme se nejdřív dívala trochu skrz prsty, ale nakonec se z něj vyklubalo město s historickým a echt italským centrem, krásnými románskými katedrálami a kostely na každém rohu. Možná bych v centru uvítala víc restauraček, ale takové La Tana del Polpo (aneb Doupě chobotnice, naše večeře zvěčněna na fotkách) nebo Al Pescatore, svůj účel splní a dostanete vrchovatou nálož všech možných bestií, které lze vylovit z moře (včetně třeba mořských ježků). A zkuste to i bez Tripadvisoru. Až uvidíte restauraci, před kterou je fronta místních, zařaďte se do ní, snažte se navázat kontakt s obsluhou (optimálně v italštině – za to jsou plusové body) a zeptejte se, za jak dlouho bude volný stůl (tedy ne, jestli je aktuálně místo - to je jasný, že není). Nestalo se nám ještě, že bychom do 30-40 minut neměli místo a zatím to byl vždycky zážitek, navíc za rozumnou cenu, protože Italové do drahých turistických běsů nechodí. 

A protože každé české srdéčko taky baží po moři, tak v Bari naštěstí najdete i městskou pláž. Nasedněte na autobus B a jeďte na konečnou na Pane e Pomodoro (v překladu chléb a rajčata :)). Není to sice ta nejhezčí pláž, ale koupačku obstará bez problémů. Navíc se na ní večer konají mše, což je docela zážitek sledovat.

Trávit ale celý čas v Bari by byla trochu škoda, proto asi nejdůležitější rada zní – nasedněte na levný a spolehlivý vlak nebo autobus/ půjčte si káru a jeďte poznávat krásy jihoitalských pláží a měst (někde jsem četla, že se Apulii přezdívá Karibik Evropy). Nabízí se třeba Trani, Barletta, Polignano e Mare, Alberobello, Monopoli, Brindisi nebo Lecce. My se ubytovali v Monopoli, rozkošném městečku s bílými dlážděnými ulicemi a pitoreskním modrým přístavem. Hned pod hradbami je menší městská pláž a za dalších 5 minut narazíte na několik zálivů vhodných ke koupání. A vždycky je tu možnost nasednout na autobus 1 nebo 2 a svést se cca 10 minut pod bývalý normanský hrad/ dnes klášter a vykoupat se na veřejné pláži Porto Ghiacciolo, kde vás překvapí ledové prameny ústící do krásně čistého moře (pozor, pláž z druhé strany kláštera je ale placená a zkoušeli po nás chtít 12 Euro - asi nemají moc zkušeností s Čechy).

No, ale jinak fakt není co vytknout. Všichni na nás byli neuvěřitelně milí, zvlášť když ze sebe sypete italštinu na úrovni batolete. S bezpečností žádný problém, turistů si hledí, stačí vytáhnout mapu nebo koukat do jízdního řádu a za chvíli někdo přispěchá s radou. Většinou po nás nechtěli ani platit jízdné za autobus a jednou nám průvodčí odpustil i jízdenky za vlak, protože bychom si koupí ve vlaku připlatili asi 5 Euro. Zkuste si tohle představit u nás...

Doufám, že už jste navnadění a po přečtení příspěvku začínáte balit kufry, ale ještě to není vše. Příště krátce zmíním místní vína, protože ta Primitiva a krásná rosé ze Salenta nebo Castel del Monte se tam samy nevypily, že jo. 

Pozn: Pokud máte pocit, že některé fotky vypadají, jak stáhnuté z google obrázků, tak se vám to nezdá. Stahujeme obrázky z karty a brzy přibude vlastní foto-produkce.