Autentické Křepice a vínečko oranžové

Mám tu krajinu kousek nad Hustopeči ráda – nenápadné vesničky zastrčené mezi kopci a občas se vylupující krásné výhledy do okolí. Není to pro mě úplně typická jižní Morava – všechno mi tu přijde dost kopcovité, tajemné a zadumané. Ale ať už jsou to Křepice, opevněný kostel v Kurdějově, v údolí vklíněné Nikolčice, Boleradice kterým už dnes chybí hrad nebo vzdálenější Krumvíř s dechberoucím výhledem, návštěva za to stojí – a pokud vlastníte zadek z ocele a máte rádi utrpení, můžete zkusit vyrazit tam i na kole.

A s návštěvou byste samozřejmě neměli váhat ani v případě, že máte rádi víno.

- Konec turistického intra - 

A vyrazit třeba jako já na doporučovanou 46. výstavu vín do Křepic, kde jsem si brousila zuby zejména na autentický koutek Karla Koždoně. Drahá polovička se vydala objevovat zbytky boleradického hradu a já mělo něco přes dvě hodiny na autentická vína z blízka i daleka (seznam většiny vzorků pro zajímavost zde, autentická vína úplně na konci). Musím se pochlapit, že skoro vše z 50 vín jsem stihla ochutnat, ale díky časovému presu jsem byla nespravedlivě a možná zbytečně radikální - buď mě vína ohromila a očarovala nebo mi na první dobrou nechutnala a já už ani neměla čas se k nim vracet. Ale k některým bych se prostřednictvím dost stručných poznámek ráda vrátila aspoň teď. Nejdříve tedy něco k bílým, teda vlastně...

...třeba ke krásně zemitému oranžovému Veltlínskému zelenému od Jakuba Nováka, ročník 2013. Moc pěkně postavené pití. Jeho následující Veltlín ze Šáce, ročník 2013 naopak moc neoslovil, více mi sedí naopak VZ ze Skalky (který ale na výstavě chyběl, naštěstí nechybí v mých vinných zásobách, hohoho). Přídavek geniální sem přidala k Pinotu Chardonnay ročník 2010 od Jaroslava Osičky – po okoštování téhle krásy mně už nic nepřesvědčí o tom, že Chardonnay a Rulandské šedé (dobře, a ještě trochu dalších odrůd) nebyly stvořeny jen pro tohle jediné víno. 

Moc hezký, řízný ale zároveň elegantní byl i Neuburger, ročník 2012 od Judith Beck. Hodně svíravá, přesto charakterní byla oranžová Saradora, ročník 2013 z vinařství Mátyás. Obdobné minimální poznámky (ale s hodně plusíky) mám u Dobré vinice a jejich oranžového Veltlínského zeleného z qvevri, ročník 2012 – opět svíravost ale celkově moc sympatické pevně držící víno. K dalším velkým favoritům patřil nasládlý a voňavý PUR Gruner Veltlíner ročník 2011 od Weingut Wimmer-Czerny. Hodně velkou parádu předvedl i oranžový Tramín 2013 od Petra Kočaříka, široké a bohaté víno. Udělalo velký dojem.

Zaujmul oranžový Ryzlink rýnský ročník 2012 od Jana Flajšingera, neuvěřitelně kouzelná vůně, v chuti krásně široké ale ještě syrové. Stapleton a Springer jako vždy polichotil chuťovým buňkám s Blanc de Pinot Noir, za mne mnohem lepší a charakternější než jejich primárně líbivý Orange 2014 Pinot Noir. Krásný byl i stejnojmenný Blanc de Pinot Noir, ročník 2014 tentokráte od Oty Ševčíka, překvapila výrazná ale hezky zakomponovaná vanilka a jemná ovocnost.  

O ohnivý Ryšák 2014 od Richard Stávka by si snad  šlo i připálit, rovněž věc, která je pro mě naprosto výjimečná svou dráždivostí. Jojo, s Ryšákem ve skleničce bych po večerech ráda vyhlížela jaro. A vystavující Karel Koždoň se taky předvedl, jeho oranžový Ryzlink rýnský ročník 2013 (stejná vinice jako u Flajšingerů ) měl v sobě hodně pečených tónů, zemitosti a ohně, krásně svíravá ale zároveň hravá oranžáda – ten den to byla moje ryzlinkovo – oranžová premiéra a teda klobouk dolů. Ještě více se líbila jeho Rulanda bílá s Ryzlinkem vlašským, ročník 2013, pěkně strukturované pití s nekompromisní kyselinkou. Docela dlouho jsem se mazlila s extraktivním a nasládlým Děvínem ze Strekova, ročník 2009, krásná botrytida a charakter. A nejen ke klobásce bych si znovu kdykoliv dala Ryzlink vlašský  sur-lie 2013 od Karla Války, drsnější ale k jídlu vděčné a univerzální pití.

Z vinařství Václav Hans, o kterém jsem asi jako jediném neslyšela předtím, se líbily i trochu archivnější kousky, Rulandské šedé ročník 2003 z Brodu nad Dyjí a Veltlínské zelené ročník 2005 z Bulhar. Obě krásná nazrálá zároveň ale v nepřekonatelné kondici. Hlavně Veltlínské zelené by hravě strčilo do kapsy většinu veltlínských juniorů.

Někdy v téhle alkoholem už trochu zamlžené chvíli jsem si uvědomila, jak silně sálem duní zpěv všelidové písničky „Vínečko bílé“ zpívané místními mužáky a vlastně celou zaplněnou tělocvičnou. 

Místo toho, abych se tím nechala naprosto unést a dojmout, můj pocit neodolatelné vtipnosti začal pracovat a našeptával, jak vtipné by bylo začít zpívat další sloku začínající „Vínečko oranžové….“, ale ani tehdy, ani teď, když to píšu, nedokážu vymyslet slušný rým…..

Co vy, nenapadá vás něco lepšího než moje dost blbé „Vínečko oranžové, jsi hodobóžové“?

Pozn: Příště bude ještě pokračování s pár červenými kousky z výstavy – ještě nemůžu nezmínit vinařství Halm nebo krásnou Dominu až z Přerova (to si do googlu raději nedávejte :)).