Pokračování z Křepic: Přerovská Domina a "značkové" Neuburské

Jak už jsem slibovala minule – tentokrát do internetové historie zaznamenám pár poznámek k červeným vínům z koštu v Křepících. A bez zbytečných okolků na začátek pochválím Stapletona a Springera a jejich Haltýřky, ročník 2011, což je intenzivní a koncentrovaný Pinot s krásně ovocným projevem. Na mě možná až moc ukazuje svaly, ale krásné pití to je, navíc s velkým potenciálem. O kopru, který jsem v jejich Pinotech cítila nějaký ten rok nazpět nemůže být řeč. 

Zajímavá a osobitá červená předvedlo vinařství Halm, hodně se mi líbila 2015 Frankovka s Rulandským modrým (70% a 30%), jemné, pěkně voňavé a veselé pití. Po debatě s vinařem jsme se shodli, že těžko říct, kam se 2015 projevem ještě posune, protože teď je to až moc nekomplikované pitivo (možná jsme ale kvůli předchozím ročníkům až moc velcí drsňáci), ale dá se toho vypít s radostí hromada a mohlo by to české pijáky vrátit do náruče tuzemských červených vín. Pobavil mne článek od Evas, kde Marek Vybíral přirovnal ročník 2015 k "popíku".

Jo, to Halmova Frankovka ročníku 2013, to byla jiná, pořádně rocková písnička. To je červené na které jsem zvyklá – syrové, pevné, kořenité a svíravé, nedá vám to zadarmo, ale po chvíli převalování na jazyku jsme si s vínem už krásně porozuměli. Asi je to impakt faktorem Jižního svahu, ale jeho 2011, po které jsem se sháněla, je prý už rozebraná restauracemi a po 2013 to vypadá, že se taky jen zapráší. Prostě Frankovky se vinaři daří, moc fajn pití to je (další modré odrůdy, třeba takové Svatovavřinecké na mě bylo už trochu moc drsné, ale nemáme se s SV moc rádi, no).

A na konec specialitka jménem Domina. Vinařství (?) Ťápal a Koláň, odrůda Domina, kříženec Modrý portugal a Rulandské modré, častěji odrůdu najdeme v Německu, tohle byl ročník 2013, vypěstováno opravdu v Přerově - Předmostí v zahrádkářské kolonii Markrabiny. Moc pěkná trochu exoticky působící záležitost. Plné a hezky postavené "sebevědomé" víno, tmavá barva, projev do lesního ovoce s výraznější ovocnou tříslovinou a sympatickou kyselinou, které víno pěkně drží. Na sever to vůbec není špatné, jsem zvědavá, jak se jim povedla "popíková" 2015. Jen houšť. 

Je škoda že jsem vedle těch všech autentických vín nestihla i víc místních vinařů – hlavně místní Neuburské, kterého byla slušná nabídka a místní vinaři se mu spolu s Veltlínským zeleným nejčastěji věnují. Rádi o něm i mluví a je vidět, že je to místní chlouba....která by si podle mne zasloužila i regionální označení a obecně větší uznání. Třeba takové Neuburské od Korábů ze starých vinic, ročník 2012. To bylo vůbec první autentické víno, které jsem ve Veltlínu ochutnala. A pamatuji si na to své "poprvé" dodnes. Hluboké, kouzelné víno, v hlavě mi z toho zvučí středověká niněra jako od Jiřího Wehle (kterého jste v Praze v centru nemohli minout), chtěla jsem se už tehdy přenést na neexistující boleradický hrad a popíjet tam tuhle tajemnost. 

Takže až někdo příště bude chtít vytvořit nějaké smysluplné VOC nebo jiné regionální označení, ať prosím myslí na Neuburské z hezkého kopcovitého kraje, kam by cyklistu nevyhnal :)

Autentické Křepice a vínečko oranžové

Mám tu krajinu kousek nad Hustopeči ráda – nenápadné vesničky zastrčené mezi kopci a občas se vylupující krásné výhledy do okolí. Není to pro mě úplně typická jižní Morava – všechno mi tu přijde dost kopcovité, tajemné a zadumané. Ale ať už jsou to Křepice, opevněný kostel v Kurdějově, v údolí vklíněné Nikolčice, Boleradice kterým už dnes chybí hrad nebo vzdálenější Krumvíř s dechberoucím výhledem, návštěva za to stojí – a pokud vlastníte zadek z ocele a máte rádi utrpení, můžete zkusit vyrazit tam i na kole.

A s návštěvou byste samozřejmě neměli váhat ani v případě, že máte rádi víno.

- Konec turistického intra - 

A vyrazit třeba jako já na doporučovanou 46. výstavu vín do Křepic, kde jsem si brousila zuby zejména na autentický koutek Karla Koždoně. Drahá polovička se vydala objevovat zbytky boleradického hradu a já mělo něco přes dvě hodiny na autentická vína z blízka i daleka (seznam většiny vzorků pro zajímavost zde, autentická vína úplně na konci). Musím se pochlapit, že skoro vše z 50 vín jsem stihla ochutnat, ale díky časovému presu jsem byla nespravedlivě a možná zbytečně radikální - buď mě vína ohromila a očarovala nebo mi na první dobrou nechutnala a já už ani neměla čas se k nim vracet. Ale k některým bych se prostřednictvím dost stručných poznámek ráda vrátila aspoň teď. Nejdříve tedy něco k bílým, teda vlastně...

...třeba ke krásně zemitému oranžovému Veltlínskému zelenému od Jakuba Nováka, ročník 2013. Moc pěkně postavené pití. Jeho následující Veltlín ze Šáce, ročník 2013 naopak moc neoslovil, více mi sedí naopak VZ ze Skalky (který ale na výstavě chyběl, naštěstí nechybí v mých vinných zásobách, hohoho). Přídavek geniální sem přidala k Pinotu Chardonnay ročník 2010 od Jaroslava Osičky – po okoštování téhle krásy mně už nic nepřesvědčí o tom, že Chardonnay a Rulandské šedé (dobře, a ještě trochu dalších odrůd) nebyly stvořeny jen pro tohle jediné víno. 

Moc hezký, řízný ale zároveň elegantní byl i Neuburger, ročník 2012 od Judith Beck. Hodně svíravá, přesto charakterní byla oranžová Saradora, ročník 2013 z vinařství Mátyás. Obdobné minimální poznámky (ale s hodně plusíky) mám u Dobré vinice a jejich oranžového Veltlínského zeleného z qvevri, ročník 2012 – opět svíravost ale celkově moc sympatické pevně držící víno. K dalším velkým favoritům patřil nasládlý a voňavý PUR Gruner Veltlíner ročník 2011 od Weingut Wimmer-Czerny. Hodně velkou parádu předvedl i oranžový Tramín 2013 od Petra Kočaříka, široké a bohaté víno. Udělalo velký dojem.

Zaujmul oranžový Ryzlink rýnský ročník 2012 od Jana Flajšingera, neuvěřitelně kouzelná vůně, v chuti krásně široké ale ještě syrové. Stapleton a Springer jako vždy polichotil chuťovým buňkám s Blanc de Pinot Noir, za mne mnohem lepší a charakternější než jejich primárně líbivý Orange 2014 Pinot Noir. Krásný byl i stejnojmenný Blanc de Pinot Noir, ročník 2014 tentokráte od Oty Ševčíka, překvapila výrazná ale hezky zakomponovaná vanilka a jemná ovocnost.  

O ohnivý Ryšák 2014 od Richard Stávka by si snad  šlo i připálit, rovněž věc, která je pro mě naprosto výjimečná svou dráždivostí. Jojo, s Ryšákem ve skleničce bych po večerech ráda vyhlížela jaro. A vystavující Karel Koždoň se taky předvedl, jeho oranžový Ryzlink rýnský ročník 2013 (stejná vinice jako u Flajšingerů ) měl v sobě hodně pečených tónů, zemitosti a ohně, krásně svíravá ale zároveň hravá oranžáda – ten den to byla moje ryzlinkovo – oranžová premiéra a teda klobouk dolů. Ještě více se líbila jeho Rulanda bílá s Ryzlinkem vlašským, ročník 2013, pěkně strukturované pití s nekompromisní kyselinkou. Docela dlouho jsem se mazlila s extraktivním a nasládlým Děvínem ze Strekova, ročník 2009, krásná botrytida a charakter. A nejen ke klobásce bych si znovu kdykoliv dala Ryzlink vlašský  sur-lie 2013 od Karla Války, drsnější ale k jídlu vděčné a univerzální pití.

Z vinařství Václav Hans, o kterém jsem asi jako jediném neslyšela předtím, se líbily i trochu archivnější kousky, Rulandské šedé ročník 2003 z Brodu nad Dyjí a Veltlínské zelené ročník 2005 z Bulhar. Obě krásná nazrálá zároveň ale v nepřekonatelné kondici. Hlavně Veltlínské zelené by hravě strčilo do kapsy většinu veltlínských juniorů.

Někdy v téhle alkoholem už trochu zamlžené chvíli jsem si uvědomila, jak silně sálem duní zpěv všelidové písničky „Vínečko bílé“ zpívané místními mužáky a vlastně celou zaplněnou tělocvičnou. 

Místo toho, abych se tím nechala naprosto unést a dojmout, můj pocit neodolatelné vtipnosti začal pracovat a našeptával, jak vtipné by bylo začít zpívat další sloku začínající „Vínečko oranžové….“, ale ani tehdy, ani teď, když to píšu, nedokážu vymyslet slušný rým…..

Co vy, nenapadá vás něco lepšího než moje dost blbé „Vínečko oranžové, jsi hodobóžové“?

Pozn: Příště bude ještě pokračování s pár červenými kousky z výstavy – ještě nemůžu nezmínit vinařství Halm nebo krásnou Dominu až z Přerova (to si do googlu raději nedávejte :)). 

Viva L´Italia a můj malý vinný Marx

Já vím, určitě netrpělivě čekáte, co napíšu o autentických kouscích v Křepicích, ale předtím uvedu jen pár poznámek k nedávno degustovaným italským vínům v Castellaně (nejlepší to brněnské adresy pro slávky). První mou vinnou degustaci po alkopůstu pořádal Klub Přátel dobrého vína a večerem prováděl italský majitel Castellany. Ráda bych napsala, že jsem propadla naprosté vinné euforii (kterou si můžete představit třeba jako gif níže), nicméně s prázdným břichem a obavou z kocoviny jsem se držela zpět a se zodpovědným (čti: nešťastným) výrazem zbytky vzorků raději vylívala.

Těšila jsem se na počáteční přírodní a kalné Prosecco, Valdobbiadene z produkce Col del Lupo, ale to trochu nepříjemně překvapilo výraznou chutí hořké citrusové kůry. Chuť spravila intenzivnější bílá Falanghina (původní stará italská odrůda), ročník 2014 od vinařství Rami di Majo z Molise s pěknou svěží vůní, hezky postavenou ale užší chutí květin a mandlí. Jen ten konec bych zase překřtila na typicky italský - chybí mu šťáva a působí vysušeně. Bílým vítězem se stalo Roero Arneis z vinařství Bel Colle z Piemontu, pojmenované podle autochtonní odrůdy Arneis. Pěkná šmrncovní, minerální a svěží vůně, v chuti taky krásně postavené, docela přímočaré, opět minerály a příjemná kořenitost na závěr, konec který potěší nejeden středoevropský jazýček. Připomnělo mi dochutí i některé naše znojemské Rýňáky nebo Veltlíny, což se mi u zahraničních vín fakt moc nestává. 

¨¨

Z červených se moc líbilo Gualandresco (Sangiovesse) z toskánského Guido Gualandi, ročník 2009. Selsky a tradičně vyrobené víno s jemnou slaností, uzeností a stopou bretky, středně plné a hezky uhlazené. Výrazný ale sympatický sud a kůže ke konci. Ovocno - slaninově vrstevnaté. Tomu se těžko odolává. 

A na konec okouzlilo i Primitivo di Manduria od výrobce San Marzano z Puglie, stoprocentní Primitivo, ročník 2013, 60 a více let staré keře. Vyšší alkohol a sladký dojem u tohoto kousku ničemu nevadí, vše se už hezky zakomponovává spolu s vyzrálými peckovinami a lesními plody, višněmi v čokoládě, kakaem a lehounkým sudem. Pěkně "uvařeno" a namícháno dohromady. Co se týče doporučené gastronomie od rozeného Itala: prý nemusí být :) 

Hlavně na posledním kousku bylo už sluníčko a žár hodně znát, což mi připomnělo relativně nedávnou aféru s úmrtím nekvalifikovaných pracovníků při sklizni vína v Itálii. Independent se panující praktiky dokonce nebál označit za otročinu. Každý správný milovník vína hledí na to mít co nejvíce informací o původu a výrobě vína, přesto mne překvapuje, že se společenskou odpovědností ve vinicích myslí hlavně nepoužívání pesticidů a ne třeba sdírání lidí z kůže. Tolik ruchu se udělá kolem dopadu vína na zdraví nebo ohledně klamání spotřebitele, ale o podmínkách nelegální a občas i nelidské práce na vinicích prostě není tak fancy mluvit. Například v Americe by už teď bez drsné a špatně placené práce ilegálních imigrantů těžko vyrobili normálně naceněné víno. 

Nezhořkne vám po těchto zprávách víno v puse víc než třeba když zjistíte, že vinař použil umělé kvasinky? 

Mně třeba to H&M tričko vyrobené v Bangladéši teď docela svědí... 

Moje salonní premiéra: Salon vín 2016 a pár tipů

Přeci nemůžete být pořádným vínomilcem, abyste aspoň jednou nezavítali do Salonu vín do Valtic, neprošli se sklepy a nepřechutnali některé ze 100 pečlivě vybraných vín. Ať už si pak na vína vytvoříte jakýkoliv obrázek, je to určitě výborná a v únoru hlavně liduprázdná zkušenost. Obecně je čas těsně po otevření nového Salonu nejlepší, pokud nevyhledáváte teplo cizích lidských těl a vína jsou navíc ještě v odpovídající kondici, tedy nemělo by vás nic nepříjemně překvapit. I když...níže menší bilance a pár kladů a záporů, které jsem našla. 


Plusové bludišťáky si Salon zaslouží za: 

- odrůdovou pestrost - dobře zastoupeny všechny odrůdy, hodně potěšily co do počtu zejména Rulandské bílé a Ryzlinky

- zohlednění ročníku 2014 - myslím že vybrat do Salonu 22 "dvačtrnáctek" je fajn kompromis, bylo by podle mě pokrytecký ročník úplně ignorovat a je fajn ukázat, že i tady se dalo najít leccos pitelného

- rozumné množství cukříku - většinu vín jde zatřídit jako suchou a polosuchou, pilo se to dobře 

- aromatické profily a profily mohutnosti vína - dobré nejen pro laiky, ale i pro někoho, komu se už nechce přemýšlet nad tím, co tam zrovna cítí (ehm, zvlášť u tak 80. vína  v řadě)

- sud a kvasnice - tady už je to na hranici, záleží na vkusu, ale přišlo mi hlavně u bílých překvapivě velké zastoupení vín zrajících na sudu nebo kvasnicích

Naopak trochu nebo i víc jsem se pozastavovala nad: 

- červenými víny - možná je to tím sklepním prostředím, ale třeba se Svatovavřineckýma (SV jsem ten den překřtila na protivnou odrůdu) nebo Zweigeltrebe jsem si fakt nepadla do oka a velkého červeného favorita mám jen v Rulandě od Spielbergu

- ceny některých vín, zejména šampiónů - šest stovek za láhev je pro mě za tohle moc, kvalitou úplně neohromí

- kontrola vín po otevření - není to žádná sranda kontrolovat každé otevřené víno, ale narazila jsem tam tak na 3 - 4 vadné láhve, pár dalších bylo dost zvláštních a taky trochu pochybných, ale jsou to sklepní prostory a ty mi matou senzoriku 

Celkově mě hodně vín minulo, ale favority jsem si tam našla. Kdyby někdo chtěl tipy, tak níže prosím pěkně i s čísly:


evidenční č 1) Ryzlink vlašský, Vinselekt Michlovský, ročník 2013, Hovorany, trať Zadní díly, suché: harmonický ale zároveň bohatý a pevný Vlašák 

evidenční č 5) Veltlínské zelené, Trpělka a Oulehla, ročník 2014, Dolní Kounice, trať Šibeniční hora, suché: výrazně minerální, drsnější ale pěkné, hodí se k němu popis "pružné"

evidenční č 8) Veltlínské zelené, Volařík, ročník 2014, Perná, trať Věstoňsko, polosuché: krásně a výrazně pepřové, doplněné znatelným cukříkem, expresivní

evidenční č 10) Neuburské, Vinařství Lahofer, ročník 2013, Vrbovec, trať Lampelberg, polosuché: líbivé, hezky kořenité, proč ne 

evidenční č. 13) Rulandské bílé, Zámecké vinařství Bzenec, ročník 2013, Vracov, trať Klínky, suché: mega vrstevnaté víno s ohromným potenciálem, bodejť by ne, když je z Klínek 

evidenční č. 28) Rulandské šedé, Milan Vašíček, ročník 2014, Josefov, trať Židlíky u Nechor, suché: užší, ale krásně pevné a sebevědomé    

evidenční č. 30) Ryzlink rýnský, Zámecké vinařství Bzenec, ročník 2011, Lipov, trať Nová hora, suché: moc krásně zrající Rýňák, výborně se pije 

evidenční č. 33) Ryzlink rýnský, Znovín Znojmo, ročník 2013, Podmolí, trať Šobes, suché: ještě uzavřenější, ale už slibný a krásně strukturovaný kousek z vyhlášeného Šobesu 

evidenční č. 36) Ryzlink rýnský, Jiří Kopeček, ročník 2013, Jevišovka, trať Stará hora, polosuché: šťavnaté s krásnou délkou 


evidenční č. 39) Hibernal, Štěpán Maňák, ročník 2014, Žádovice, trať Fěruňk, polosuché: Štěpán Maňák je šikula, hodně jeho vín se mi líbilo, tohle je intenzivní, široké víno 

evidenční č. 41) Cuveé Pálava a Ryzlink rýnský, Jiří Kopeček, ročník 2013, polosuché: příjemně kořenité s fajnou hořčinkou 

evidenční č. 43) Sauvignon, Trpělka a Oulehla, ročník 2014, Dolní Kounice, trať Karlov, suché: ostřejší a šťavnaté, moc hezké 

evidenční č. 46) Pálava, Vinařství Líbal, ročník 2014, Horní Dunajovice, trať Frédy, polosuché:  hezky vyvážená a nenudící Pálava

evidenční č. 52) Pálava, Gotberg, ročník 2013, Popice, trať Panenský kopec, polosladké: sladší Pálavu hezky drží kyselinka 

evidenční č. 53) Tramín červený, Bunža Bzenec, ročník 2014, Bzenec, trať Horní hory, polosladké: Tramínům botrytida sluší a tomuhle jakbysmet

evidenční č. 59) Tramín červený, Znovín Znojmo, ročník 2009, Strachotice, trať Dívčí vrch, polosladké: důstojný krásně nazrálý a bohatý Tramín

evidenční č. 61) Rosé Nad Zahrady, Jan Stávek, ročník 2014, Velké Pavlovice, trať Nadzahrady, polosladké: plné ale zároveň hezky osvěžující rosé, botrytida přidává na zajímavosti, lepší než minule, zraje do krásy 

evidenční č. 70) Frankovka, Habánské sklepy, ročník 2011, Ořechov, trať Čtvrtky, suché: harmonické příjemné víno, krásně pitelné 

evidenční č. 78) Cabernet Sauvignon - Merlot, Chateau Valtice, ročník 2012, Dolní Dunajovice, trať Ořechová hora, suché: působí lehce nasládle, ale má charakter a čím se pochlubit 

evidenční č. 83) Merlot, Chateau Valtice, ročník 2012, Brod nad Dyjí, trať Brodské stráně, suché: šampion Salonu, hodně syrový, dřevitý, není to typicky moravské červené, ale zaujme, stejně jako cena 600 Kč :)  

evidenční č. 88) Rulandské modré, Spielberg, ročník 2013, Archlebov, trať Dubová, suché: nádherné, elegantní červené, nevtíravé, po některých těch protivných svatovavřineckých je tohle hotový balzám na pusu! 

 Na fotce se můžete přesvědčit, jak vypadá elegantní a lehce nafialovělá dámská ručka, co bezmála 7 hodin šmatala po víně.

Tak a následující den po Salonu vín jsem na radu pana Skleničky vyrazila do Křepic na výstavu autentických vín, ale to už je zase úplně ale úplně jiný chuťový příběh. Tak příště! :) 

Krutopřísný test nealkoholických vín

Tímto oficiálně končí mé nealkoholické období. Nevydržela jsem celý měsíc, 26 dní ale taky dobrý (takový únor s přivřenejma očima), ale pochválím se za statečnost. Na scestí mne nakonec přivedlo červené středně plné Montepullciano, u kterého jsem měla neodbytný pocit, že se bude hodit ke grilované chobotnici na červené čočce. A opravdu si ti dva porozuměli. A kdybyste chtěli vědět, tak předsevzetí takto lámou v Retro Consistorium, relativně nové brněnské restauraci, s pěkným designem, chutnou kuchyní a stěnami pokrytými chlastem. 

Nalomená jsem už ale byla i před tím a to kvůli obsahu tohoto příspěvku – nealkoholickému, resp. dealkoholizovanému vínu. Proces výroby není nikterak složitý, stručně je popsaný třeba tu nebo tady, v zásadě jde o dealkoholizaci již hotového vína. Buď se snažíte změnami teplot oddělit alkohol od zbytku tekutiny a následně ho zahříváte, až se vypaří nebo se používají ultratenké filtry zadržující alkohol a opět spoléhající na trochu jiné chemické vlastnosti alkoholu. Určitá tolerance alkoholu tam stejně jako u piva je, tj. něco tam zbýt může a v případě exportu nealkoholických vín do arabského světa, to může pro výrobce znamenat trochu průšvih. Pro příklad nemusíme chodit daleko, u Michlovských zainvestovali nemalé peníze, aby rozjeli na Evropu slušnou výrobu, ale právě kvůli přítomnosti alkoholu se prý prvotně úplně nepohodli s arabskými konzumenty (citovaný zdroj: kuloáry). 

Všichni výrobci na svých stránkách deklarují, že postupují co možná nejšetrněji, aby zachovali aromatické látky a charakter původního vína. No, ze 4 vzorků, které jsem chutnala, bych snad jen u jednoho hádala, že to bylo původně víno a nejen hroznový cukr. A to hned u prvního a zároveň nejlepšího počinu, perlivé Rewine rosé právě od Michlovského. Barva mírně naoranžovělá, hazí růžové odlesky, lehce zastřená, jemné chaotické limonádové perlení, ve vůni hodně sladká ale docela příjemná jahodová vůně s drsnějším kovovým koncem, není nezajímavé, při troše fantazie/ naslepo bych neměla moc podezření. Chuť už ale trochu zklame, kombinace sladkokyselých tónů bez těla, na závěr tam jsou kyselinky, kompotové jahody, méně zralé třešně a lehce šťávnatosti. Rozčiluje mne, jak to má všechny atributy vína, ruce, nohy, ale chybí tomu trup. Tělo bez duše. Jako jediný vzorek bych ale klidně ještě někdy v létě zkusila a pila. Kromě nealka mají i variantu se snížený obsahem alkoholu. 

Následovalo další šumivé, tentokrát Francie a výrobce Bonne Nouvelle, sekt Blanc, vůně sladká, umělá a úzká, jasně dominuje hroznový cukr a sladké bonbony, možná i stévie, kterou výrobce (zdráhám se použít výraz "vinařství" ) používá. Nevěřila bych, že to napíšu, ale chuť je FAKT STRAŠNÁ, na začátek pachuť ala kyslé zelí a zkažený jogurt až do vady, následně se opět projeví hroznový cukr, suchý prázdný konec. Neharmonický běs. Jestli chcete někdy mučit vínomilce, dejte mu tohle. Moje tělo bylo natolik v šoku, že jsem následující týden dostala snad největší rýmu za celý život, která spolehlivě vyřadila z provozu veškerou senzoriku. Důkaz že i nealko může být zdraví škodlivé. 

V brněnském pohostinství jsem měla i nealkoholickou Bohemku a ta byla proti tomu zlatá, nemám k ní poznámky, na jednu skleničku to nebylo zlé, mělo to jasné atributy sektu, jak vůni, tak i v chuti, taky lehce pachuť, ale dalo se. Trochu zamrzí, že se skoro nikdy neuvádí odrůdy, ale raději si nedělám iluze o kvalitě a původu vstupního vína. 

A poslední výjimečně "odrůdový" vzorek bych zařadila na čestné druhé víno, výrobce opět Bonne Nouvelle, odrůda Chardonnay (kterou obsahuje z minimálně 89%). Vůně svěží, čistá, lehce štiplavá, opět hroznový cukr a kyselost, podle vůně by to mohlo být i horší alko. V chuti jemné, plošší, sladší, taková neagresivní limonáda, lehce kyselinka do citrusů, krátké, relativně šťavnaté, zázrak se ale opět nekoná. Dala jsem naslepo zkusit i spolubydlícím, věrným to přátelům alkoholu, a nejmírnější výraz, který pro víno našli, byl "kočičí chcanky". 

No úplně na jedno brdo ta vína nejsou, některá jsou více, jiná méně pitelná :) ale zainvestovaných 700 Kč za tohle zjištění fakt nestálo. Až budu mít zase tendence zkoušet něco nového, třeba takové kombuchové víno, tak mě prosím hned profackujte.