Degustace Jožky Valihracha aka "moravského bořiče mýtů"

To si takhle jedu na degustaci Jožky Valihracha z Krumvíře, mám hezkou časovou rezervu, abych přišla včas a nevypadala opět jako upocená červená jezinka, ale díky dešti a podlosti okružní linky číslo 44 vozící mě po krásách jižního Brna,  jsem do sklepa Moravské banky vín opět vlítla pozdě a s vizáží spolehlivě děsící děti a mládež do 12-ti let.

Ale ještě že jsem spěchala! Jinak by mi utekl dvacetiletý Rýňák "na zavínění", přesněji ročník 1994 víno krásně minerální a plné, hezky odrůdové se stopami květů, meruňkové marmelády, bylinek a lékárny/ petroleje. Na první pohled dává jasně tušit, že pár dalších let ještě vydrží a něco předvede. Už umírněnější kyselinka, nasládlý a trochu unavenější konec, ale zanechalo dojem a poslalo jasnou zprávu, že vína u nás umí krásně zrát a spěchat nemá cenu, ne asi.
 

Zajímavá byla Večerka z ročníku 2013, spíše připomínala vinařův oblíbený Sauvignon (náhoda?) díky rybízovým tónům, žlutému ovoci a hluchavkovým květům, netypické, zajímavé pěkně krémové a hravé pití. Následovalo Sylvanské zelené 2013, lehčího střihu, pěkně přímočaré, s příjemnými ozvěnami sušených bylinek, opět krémovější a jemně kvasnicovější, výraznější kyselinka, k jídlu super, i když tomu možná díky kvasnicím trochu chybí svěží elegance Sylvánů, ale prostě experimentovat a zkoušet se musí, zvlášť u Valihrachů.

Z bílých ale asi nejvíce oslovilo cuvée Rulandského bílého a Sauvignonu, ročník 2010, ze starších keřů z vinice, kde se tyto odrůdy prý dříve trochu pletli a tak nějak vzniklo i tohle cuvée. Poměrově půl na půl, hezky hravé pití, na začátek typické pyraziny a Sauvignon s tóny rybízu a méně zralých broskví přecházející pěkně přirozeně do rulandové krémovosti a chlebovinky. Pěkný trik, správně zahrálo na tu mou stránku, která ve vínách ocení vtip a hravost. Novinkou pro mě byl Cabernet blanc, ročník 2012, opět hodně pyrazinové ala Sauvignon, přísnější, svíravější až lehce dřevité s vyšší citrusovou kyselinkou, trochu kratší konec, stopa cukru, zajímavé. Moc milá byla Pálava, ročník 2012, hluboká, podmanivá se stopou botrytidy, příjemné a hlavně přirozené tóny medu, čaje, pěkný svěží konec, žádné sladké násilí.

Jak si jinak nejvíce vinařství hodně cením pro jejich červená vína (například okouzlující a poznámky beroucí Cabernet franc), tak na degu mi dost červených nesedlo, buď byly ve fázi lehkého rozpadu (Svatovavřinecké 2009) nebo tam byl korek (Zweigeltrebe 2006), případně bylo z panenské sklizně a ještě neuspořádané, zelené a užší (Carménere 2011).

Nicméně vše to pak vykompenzoval moc krásný Merlot, ročník 2006, výraznější až "margotkové" víno, čokoládová a rumová aromata naznačovala vyšší alkohol. V chuti ale nepůsobí těžce, naopak chuť je hravá, dává tušit kyselinky, ale nepustí je úplně na povrch a vytváří příjemný šťavnatý dojem (možná by ještě po pár hodinách dýchání předvedlo něco jiného). Sladce bobulovitý až džemový základ, dochuť s tóny čokolády a lehce kávy. Víno trochu užší, ale má vtip a myšlenku. Velká zábava.  A jako chodníčková posloužilo šumivé Rosé, směska asi 6 nebo 7 odrůd (např. Sauvignon, Neuburg), dva roky na kalech, plné, kulaté, krásná ovocná struktura. Ovocný krém příjemně zaplní a polechtá ústa, kultivované, uhlazené, romantické, jen moje strašidelné jezinkové já postrádalo kyseliny a větší říz.

No, krásná degustace, která splnila svůj účel. U Valihrachů prostě umí, rádi používají sudy, nechávají vína na jemných kalech, nebojí se experimentů, inspirují se ve světě a vysazují nové a netradiční odrůdy. Nikdo tak dobře, jako Jožka Valihrach nedokáže vyvrátit, že Morava nedělá dobré červené/ Merlot na Moravu nepatří/ moravská vína nedokáží zrát/ další pověry doplňte dle libosti... :)

Pozn: Všechny fotky jsou původně ze stránek Moravské banky vín, autorka: Anna Pecková

Co dobrého z Moravy u Global Wines a podzimní pinotová nálada

Celý minulý týden se nesl, resp. spíš spláchl degustacemi pěkných moravských vinařství, prolítla jsem během hodiny jako mírně přiopilý blesk (utekla jsem z firemního teambuildingu) nejprve degustaci Moravian Collection od Global Wines, abych se utvrdila v nehynoucích sympatiích k některým vinařstvím (Trpělka & Oulehla), vyzkoušela něco ze sortimentu dalších hvězd (Jindřich Kadrnka, Milan Sůkal, Gala), a šla domů nabírat síly na vytouženou degustaci Jožky Valihracha následující den.

Na začátek zaujalo od vinařství Gala Cuvée Bílé Organic 2013 (po 40% Merzling a Solaris, doplněno Sauvignonem, Chardonnay a Ryzlinkem Vlašským), hodně zajímavé jiskrné víno, ve vůni spíše jemnější ovocnější se stopou citrusů, v chuti plnější a kulatější díky ležením na kalech, pěkné ovoce doplnily i minerální a slané tony. Moc zajímavá kombinace, Fajn bylo i tučnější a krémové Chardonnay-Pinot 2013, hodně výrazné žluté ovoce, vanilka a máselné tony. Na můj vkus jen působí až trochu moc nasládle.

 

U Jindřicha Kadrnky, poučeně už píšu vinohradníka u Volaříků (minule jsem ho pasovala na enologa :)) se líbilo fakt vše, vína byla veselá a bodrá stejně jako samotný vinař, hodně výmluvná a intenzivní, často s lehčí botrytidou, vždy se dalo pozor, aby se hezky vyvážil a podržel poměr cukru a kyselin. Nejlépe se mi asi pilo jeho řízné Chardonnay, 2014 z tratě Liščí vrch, tropické ovoce a citrusy, mineralita a hlavně pěkná vysoká kyselinka (kolem 9 g) z něj vytvořili neuvěřitelně šťavnatou záležitost. Ještě si ta kyselina určitě sedne a víno pak bude přístupné i ostatním, co ještě mají a poslouchají svou žáhu, nejen magorům jako já. :)

 

Výrazně minerální ale s pěknou stopou ovoce a jadérek byl i Ryzlink vlašský, 2014, tentokráte z Ořechové hory a na citlivou notu zahrála i kolekce vín pojmenovaných po členech rodiny v čele s chutnaným Jindřichem IV - tedy Ryzlinkem rýnským, 2014, polosladké víno s řádnou porcí kyselin (19 g zbytkového cukru na 9,6 g kyselin) mělo výrazně botrytický projev s medem, a meruňkovou marmeládou (chyběl ale naštěstí ten sklep - protože minule jsem se snažila botrytidu charakterizovat jako meruňkovou zavařeninu vytaženou ze sklepa), doplněnou jemnou slaností a kořenitostí. Kyselinka a celek působil vůbec pěkně harmonicky.

Hodně jsem se těšila na Milana Sůkala a hlavně jeho Ryzlink rýnský, 2014 (myslím že hrozny nakoupené z tratě Kukvičky od Josefova, ale mají už i vlastní výsadbu), bylo to krásně strukturované a hodně intenzivní pití, v té koncentrovanosti jsem se až trochu ztrácela, ale objektivně nemůžu proti kvalitě říct ani bž. Pěkný projev s medem, bylinkami a květy, chuť strukturovaná a neuvěřitelně plná. Mladík v plné síle. Nechala bych ho ale ještě trochu uležet, jsem spíš na starší týpky :) Asi víc mi sednul jeho Pinot noir 2012, víno světlejší granátové barvy, výrazný sud, jemná ovocitost, brusinky a kyselky, mělo ale sympatickou lehčí a elegantnější strukturu, lehce zemitější závěr, na 14% alkoholu bych ho netipovala.  

 

A na konec jen krátká zastávka u vinařství Trpělka & Oulehla, opět potěšil moc pěkný Sauvignon 2013 z Karlova, nedávným vývojem a "dramatickým" obratem překvapily jejich Rulandské modré, obé ročník 2011, vždycky se mi víc líbila sametovější a hutná bariková verze, nicméně asi stejně jako Rýňáky, tak i Rulandy zrají trochu podle amplitud a tak teď mnohem více nadchnula kouřová, kávová a čokoládová "bezbariková" verze, která ležela chvíli ve velkém sudu. Bariková Rulanda, na kterou vzpomínám díky její sametovosti, hutnosti a eleganci, byla oproti tomu kyselá, nepřístupná a nechtělo se ji nic ukazovat. Prostě protiva.

A z Rulandských ještě poklonu vyseknu Mikrosvínu a jejich Rulandskému modrému, Traditional Line, trať Za Cihelnou, ročník 2011, víno zdá se v současné chvíli na vrcholu, harmonicky udělané, hezké peckoviny a lesní ovoce, trochu sladší tony a kakao na závěr, takové neextremistické, sympatické, hladké, moc se líbilo.

 

 

No a vzhledem k tomu, že se v posledních týdnech taky cítím tak trochu jako ta uzavřená a protivná bariková Rulanda, tak jsem byla na toho Jožku následující večer pěkně unavená. Naštěstí vína byla parádní nebo minimálně zajímavá, takže jsem nevydržela bručet dlouho. Brzy přibude i pár poznámek k nim. Brum. 

Vlašák od Zdeňka Peřiny, Cabernet z Rhodu a proč půjdu do pekla pro hospodyňky

Každý správný obyvatel Kréty Vám řekne, že vína z jiné části Řecka včetně Rhodu (lidově z Rhodosu) nestojí za nic. Z loňské návštěvy ostrova jsem si odvezla pravda smíšené pocity o místním víně, ale po ochutnání Cabernetu Sauvignon od místního velkoproducenta Cair musím říct, že dobré víno se dělá samozřejmě i na Rhodu. Ostrov patří k nejslunečnějším a nejsusším místům v Řecku, drsné klima na druhou stranu zabránilo rozšíření révokazu, takže lze při troše snahy najít zachovalé historické vinice s původními odrůdami  (zůstává ale nevyřčená otázka, do jaké míry to lze přičítat nerozšířenému révokazu a/nebo pohodlnosti místních obyvatel :)). Zejména výše položené vinice jemně zchlazované mořským vánkem tak mají co nabídnout.

Napříkld chutnaný Cabernet Sauvignon, vyšší řada Kellaria Top Ippoton z Cair, ročník 2010, bylo plné víno působící relativně sladkým dojmem (na druhou stranu ale nešetřilo alkoholem), harmonická kombinace povidel a ovocné marmelády s kořením, hlavně skořicí, byla tam snad i stopa pryskyřice  (nemysli na Retsinu, nemysli na Retsinu). Příjemné vanilkové dřevo na závěr (resp. vařečka od vanilkového pudinku), nasládlé třísloviny. Nesnažilo se nijak ohromit, pěkně pomalu nastupovalo a dávalo se postupně odhalovat. Prostě taková vinná předehra :)

Já když nevím, tak věřím. Byť se snažím do hlavy tlouct co nejvíce vín, jmen, apelací, odrůd, technik....tak jsou moje náhodné návštěvy vinoték stejně dost bezradné. Zejména poslední týden před výplatou. O to víc jsem si gratulovala k "ulovenému" Zdeňkovi Peřinovi a jeho Vlašáku ve Vinotéce U Tří knížat za cenu pod dvě stovky. Copak by mohl být špatný Vlašák od někoho, kdo mu s Mikrosvínem (a otcem) vybudoval takový věhlas? No samozřejmě, že ne! Polosuchý Ryzlink Vlašský, ročník 2011, trať Ořechová hora, Březí, byl dokonce znamenitý! Nebyla to láska na první ochutnání, ale přechutnávání následující tři dny potvrdilo kvality vína. Silné, široké víno, zároveň ale pěkně pevné a přímočaré. Po třech dnech koštování stále v kondici, vydrželo by ještě mnohem mnohem déle. Krásná slámová barva, vůně se stopou medu, hruškového kompotu a šťávy, lehce sušené květy, ořechy a bylinky (takový bylinkový čaj s medem), moc zajímavá kombinace sušených tónů a šťavnatosti. V chuti na začátek hodně bafne alkohol, následně se uklidní, a vystupuje květinový med, žluté ovoce, skořice, na závěr citrusy, lehká hořčinka a trosku unavenější kyselinka. Neuvěřitelná délka. Krásná koupě a pro mě mnohem elegantnější pitivo než některé ohromné (chuťově i cenově) rakouské Smaragdy.

Láhev bych i vyfotila, nicméně postihla nás rána téměř biblických rozměrů. Ze stropu začali padat červi a museli se začít likvidovat nejen mouční moli, ale i vše, co by jim mohlo sloužit za úkryt. Ostuda jak Brno, ale protože je to svým způsobem vlastně docela vtipný, tak to ví skoro všichni moji kamarádi a známí. Kromě mámy, samozřejmě.



tak aspoň foto z mojelahve.cz



A na závěr jeden hezký český počin ohledně designu vinných sklepů a hlavně kontroly správných podmínek ve sklepích, který komentuje na svém webu Jancis Robinson. Pěkný nápad, nejsem a asi ani nikdy nebudu cílová skupina, ale třeba se za chvíli ukáže, že bez certifikace sklepa si k vám nikdo víno neuloží/ nikdo si ho od vás nekoupí a že neprověřené podmínky pro transport/ skladování jsou vlastně pěkný problém! Však do 70. let 20. století neexistovala ještě ani celulitida a podívejte se dneska :) 

Divoké kočky na Mosele, Španělsko ve Vivobene Gusto a v podání Bio Sueňo

V rámci poobědového oddechu v práci (čti prokrastinace) člověk narazí na lecjaké perly internetového zpravodajstí objevující se hrdě po boku zpráv o parlamentních volbách v Polsku nebo společného postupu Evropy v otázce migrační krize. Z letargie před pár dny vytrhlo dobrodružství kocoura, který si v německém sklepě "popíjením" moselského Rýňáku přivodil třídenní kocovinu. Článek na první straně. Pravda, kočky k Mosele patří a nedivila bych se, kdyby si majitel sklepa dal kocoura na vinětu, jak je to ostatně u koček na Mosele zvykem (Viz obrázek a hororová Zeller Schwarze Katz :))

V Brně to jinak takhle na podzim hýří Španělskem a španělským vínem, začalo to ve Vivobene Gusto, masovou degustací, která se chvílemi proměňovala v boj o šunku a pravda asi nejlepší olivy, jaké jsem kdy jedla. Stejně tak u vín se jednalo spíše o méně charakterní masovější produkci z větších vinařství, ale zaujalo například bílé z Ribera del Duero Bodegas Viňa Vilano, Bianco Verdejo, ročník 2013. Dle slov dovozce má víno výrazné tóny fenyklu a fikovníku (při nejbližší příležitosti se vydám fenykl očuchat), jednalo se každopádně o pěkné intenzivní víno s vyšším alkoholem, citrusy a pikantní kyselinou podtrženou hořčinkou. Právě hořčinka mi u někerých španělských bílých trochu vadí, když ji zároveň nevyvažuje kyselina, tak mi pak víno přijde takové "podrážděné".

 

Charakter už ale mělo závěrečné červené, Azagador Reserva, cuveé Tempranillo,  Cabernet Sauvignon, Merlot, ročník 2008, La Mancha, španělské "Bordeaux", hluboké důstojnější víno, učesané oblé třísloviny s výraznou závěrečnou stopou sudu a dřeva, příjemná vanilka  a jemně koření, pěkné harmonické víno, žádný divočák, pěkně se s ním pokračovalo po zbytek večera. 

Stejně masová, ale kvalitativně o minimálně třídu vyšší byla degustace Bio Sueňo v Moravské bance vín. Asi jsem ten večer byla nějak výrazně dobře naladěná, ale nenašla jsem víno, které by mi nechutnalo, naopak z téměř všech vín jsem byla nadšená, v některých vínech byla znát i elegance a rafinovanost (které u Španělska často postrádám). Hned první Parra Verdejo, ročník 2014, z organického Bodegas Parra Jiménez, vinařství vedené třemi bratry v Kastílii - La Mancha, zaujmulo plností a hezkým tělem kombinujícím hutnější žluté ovoce a pěknou kořenitou kyselinku. Krásně pitelné a bezstarostné. Nádherné byly bílé kousky z dalšího "bratrského" bio vinařství, tentokrát katalánského Albet i Noya z populární DO Penedés, líbila se řada Classic, ročník 2013 z mladších keřů z odrůdy Xarel.lo (jedna ze tří odrůd patřící donedávna hlavně do šumivé Cavy společně s Macabeo a Parellada). Svěží, minerální, už trochu komplikovanější, vystupují citrusy, jemná kyselinka, dlouhá "jadérková" dochuť, příjemná slanost a bohatost, ale neztrácející svěžest.

 

Jejich vyšší řada El Fanio už pochází ze starší cca 70-leté vinice stejného jména, opět ročník 2013 a odrůda Xarel.lo, zrálo půl roku na kvasnicích a v betonových vajíčkách, následně v jemnějším akátovém sudu. Plné, koncentrované, méně ovocné a už ne tak veselé a ovocné jako předchozí vzorky. Kvasnice a sud ho pěkně zakulacují a dodávají bohatost, plné, koncentrované, nakonec trochu svíravé se stopou mandlí, ovocných slupek a jadérek, nekonečně dlouhé. Pije se mi lépe než kdejaké bílé burgundské, supr trupr.

 

Z červených se líbilo hned první, sametové Clearly Organic, ročník 2014, odrůda Tempranillo, Bodegas Latúe ležící v La Mancha kousek od Toleda, největší bioproducent a kooperativa v oblasti s cca 6000 hektary. Víno je nesířené, tipla bych si že i nefiltrované, hodně voňavé, výrazná vanilka a sud, jemné koření v čele se skořicí a hřebíčkem, jemné, nenáročné a moc milé červené, hlavně za cenu kolem 150 Kč mi doma udělá tohle cariňo ještě hodně radosti :-) Chuťově netradiční bylo Ocell de Foc, 2013 opět Albet I Noya, cuveé relativně nedávno ve Francii vyšlechtěných odrůd Caladoc, Marselan, Arinarnoa (rodiče Grenache, a střídavě Cabernet, Malbec a Merlot), víno roste v 900 m.n.m., nedaleko do moře, mělo výrazný až možná rušivě mentolový tón, ke konci cedr a dřevo, jen lehce bobulové ovoce, pronikavé, výrazný alkohol, spíše zajímavé než že by se mi tolik líbilo, ale rozhodně donutilo přemýšlet.

A na konec ten den dovezená, ale unavená hvězda večera, Las Gravas, ročník 2012 z vinařství Casa Castillo a slibné oblasti Jurmilla (sever Murcie). Cuveé ze dříve podceňovaného Monastrellu (Mourvédre), podpořeného Syrahem a Garnachou, rok a půl v sudu. I přes jistou rozhašenost bylo tohle "štěrkové" víno krásné, široké, s elegantní ale znatelnou ovocnou svěžestí a tóny malin, kořenitostí trochu do svařáku, pěkně zapracované třísloviny a sud, už teď tam probleskovala jeho budoucí velikost, škoda, že se více neprojevilo vzhledem k ceně kolem osmi stovek. Ještě bych na něj chtěla někde narazit, věřím, že máme dobře nakročena k velké Historia de Amor :) 

 

Pozn: Původně jsem se těšila na degustaci Jožky Valihracha (bude za 14 dní), tak jsem nevěděla, co čekat, ale ani 90-hlavý rozjařený dav ve sklepě nedokázal zhatit mé introvertní vytržení z některých ochutnaných vín, navíc za ceny, které tolik nervou žíly. Zase jeden pěkný objev.

 

  

Nesnesitelná lehkost pití s Aliancí V8 (a Padesát odstínů kocoviny)

Pokusem o vtipnou variací na více či méně kvalitní literární témata chci jen v krátkosti varovat a do historie internetu zaznamenat, jaké následky mohou někdy mít neřízené degustace, na kterých se nabízí k ochutnání 50 + vín a vy se snažíte svým drahým přátelům ukázat ta vína, která vás osobně oslovují. A najednou skončíte tak, že se s vyprazdňujícím se sálem snažíte ukořistit poslední volné láhve na dlouhou cestu za kyseliny harmonizující Plzínkou. Dobře,  možná dvěma Plzínkama. A tatarákem. Samozřejmě jen proto, abyste na zítřejší výlet do maďarských termálních lázní byli patřičně fit. Nebýt tohoto neštastného sledu událostí, tak bych ale na druhou stranu nemohla definovat nový termín a tím je  mezinárodní kocovina - ta se pozná tak, že máte následující den kocovinu ve 3 různých státech se všemi (ano, opravdu všemi) typickými projevy.

 

Jestli bych místo blogu o víne neměla pod přezdívkou Žlučoblij (aka Bůh kocoviny z Otce prasátek) spíš psát o různých druzích a projevech kocoviny. 

 

Dnes ale raději krátce k vínům (čti viníkům) ochutnaných na Tour Aliance V8 v Brně. I když už se mi senzorika začíná ve vztahu k domácí produkci trochu "přísnit" a opouští mě shovívavost "k těm našim vínům", tak se na V8 dalo najít dost pěkných vín, která měla nějakou myšlenku a nebyla jen primárně líbivá/ ovocná/ sladká/ bonbonová/ dámská.... 

 

Na začátek ještě s čistými smysly jsem se zastavila u Krásné hory, domácích šampiónů v burgundských odrůdách a bílých cuveé, jmenovitě Chardonnay - Pinot Blanc 2014, svěží lehčí víno s hezkou kyselinkou, které bude nádherné nejenom k jídlu. Oslovilo i Cuveé Viktoria, 2013, (nejvíce Charonnay, pak Pinot Blanc a Pinot Gris), které mělo až lehce nasládlý a výrazně ovocný, mandarinkový projev (že by toliko zapracoval sud?). Obě komplet suchá s říznější kyselinkou (cukr pod 1 gram, kyselinky 8 gramů). Škoda, že oproti tour v Praze, kde jsem zkoušela, chybělo jejich Chardonnay 2013, na které se oprávněně pěje chvála třeba na Jižním svahu.
 

Ze Sonberku mne bude vždycky bavit projíždět jejich Ryzlinky. Asi nejvíc se líbil svěží a pěkně strukturovaný Riesling VOC, 2013. Starší Ryzlink rýnský, 2011 už mi přišel hodně nazrálý a závěrečné petrolejové tóny na mě působily až rušivě a nazapracovaně. Polosuchý botrytický Riesling, 2013 taktéž zaujal a v kontextu běžné domácí produkce výrazně vystupuje. Moc ráda se vždycky vrátím k jejich relativně suché Pálavě (8,2 g cukru, 6,4 g kyselin), ročník 2011, aromaticky krásně vyvážené pití, drží se pořád v kondici, rozjařené pěkně udělané víno.  

 

Z Víno Marcinčák mi tentokráte hezky sedlo jejich cuveé Bokovka, 2009, hlavně Rulandské modré z různých tratí doplněné ještě Svatovavřineckým, pokud se správně pamatuju (což není úplně pravděpodobné). Hezky vyvážené víno, nádherná aristokratická vůně s peckovinami a lesními plody, v chuti hodně vystupují třísloviny na úkor ovoce a lákají k popíjení spíš s nějakým krásně prorostlým steakem než samostatně ve vinném baru (pro který bylo připravené).  

 

U Volaříků se na první pohled hodně líbilo Veltlínské zelené, 2013, Perná, trať Věstoňsko, kulatější plné víno, zrálo na kvasnicích. Rozhodně překvapilo až lehce nasládlými tóny (má ale téměř 9 g cukru) a neodrůdovým projevem, na jednu dvě skleničky proč ne. Z Ryzlinků vlašských z ročníku 2014 po delších diskusích a polemikách zvítězil nakonec Vlašák z Purmice, hodně kamenito-minerální/ až kovový a přímočarý. Druhý Vlašák ze Železné byl o poznání širší a bohatší, mineralitu doplňovaly slámové a bylinkové tóny, které mi ale příliš nesedly a Vlašákovou říznost usazovaly na zadek. Ale není všem dnům konec a asi si to ještě sedne. Největší obdiv sklidila podle pár náhodných rozhovorů polosuchá Saphira z Věstoňska, ročník 2014, tzv. ani ryba ani rak, projevem hravě oscilovala někde mezi muškátovými tóny a žlutým ovocem. Ještě bych se k ní vrátila.

 

 
Celkově mi byla sympatická produkce Vinařství Kolby, bavilo mne starší Rulandské šedé, ročník 2008 a Chardonnay, ročník 2009. Krásně se to pilo a vína byla ještě v dobré kondici. Dobře, že si je šetří (třeba pro opilce jako já :)). Moc se mi líbil i jejich Sauvignon 2013 umístěný v kolekci V8, byť voňavý, tak na druhou stranu i uhlazený a vyvážený Sauvignon elegantně ukazující projev zelenější hluchavky v kombinaci s rybízem a angreštem. V chuti ale od zbytečného snění odradí říznější šťavnatá kyselinka. Mňam.

 

Období Nového vinařství už mám trochu za sebou (ten jejich Tramín!), ale vždycky se s chutí napiju Ryzlinku rýnského (jak z trati Turold, tak Langewarte). Tady byl zrovna ročník 2011 z Turoldu, už se jednalo o důstojné hlubší víno zároveň s pěknou kyselinkou, která víno krásně drží a dává mu švih. Když o tom tak přemýšlím, tak bych si ho měla koupit, cenově se drží pod dvěma stovkama a nadělá ještě hodně parády. Třeba při nějaké komorní a důstojné ochutnávce připravené pro přátele... někde v klidu, dál od davů...bezbřehé konzumace...a možností chovat se absolutně neprofesionálně :) 
 

Poznámka pod čarou: Bohužel už na blog začíná prosakovat moje záliba v knihách Terryho Pratchetta a posedlost mopsama. Na první fotce želbohu není můj mops (zatím nejsem žádným vlastněna), fotka pochází z blogu majitelů.

Nadějné vyhlídky Emmericha Knolla

Už dříve jsem psala, že mi na stole několik týdnů leží zaprášené poznámky (není jednoduché sladit pravidelný úklid a návštěvy ochutnávek) z degustace vinařství Emmericha Knolla. Vína by si zasloužila více než pár následujících řádků, protože se jednalo zejména v případě Ryzlinků o krásné kousky, po jejichž napití jsem obdobně jako u sousedního F. X. Pichlera cítila introvertní potřebu někam si zalézt a vybraná "meditativnější" vína si užít v klidu a soukromí. 

Vinařství prý trochu podivínského a introvertního (náhoda?) Emmericha Knolla lze nejrychleji poznat podle až barokních etiket na lahvích s malbou sv. Urbana. Při výrobě se drží sympatických postupů, používají jak nerez, tak velké sudy, vína nechávají na kalech a snaží se minimálně sířit. Byť byl pro ně ročník 2013 náročný, tak jsme nakonec ochutnávali nejvíc právě ten - po několika degustacích Wachau musím ale poznamenat, že každý ročník je pro ně náročný. 2011 byl mohutný bez kyselin, 2012 bylo často málo, 2013 se naštěstí ukazuje i přes náročnost být slibný, na 2014 se zapomíná a u 2015 se bude opakovat případ z roku 2011. 

Ale už dost teorie a klimatických stížností, pár poznámek k vínům. Na začátek oslovil čerstvě nalahvovaný Gruner Veltliner, 2014. Byl ještě uzavřený a tvrdší, ale pěkná pevná mineralita a struktura dávají tušit, že i u tohoto základního vína se bude na co těšit, a navíc za ještě příznivou cenu, 86b. 

Následně už se to ale točilo hlavně kolem Rýňáků - Riesling z Ried Loibenberg, ročník 2013, učaroval krásnou strukturou a přechodem od slanosti a ovoce, k výraznější kyselince s jemným dozvukem sudu na konci, 91b. Hlavně u Rýňáků jsem citlivá na pěkný dlouhý a čistý konec, který ne vždycky přijde, ale tady se jednalo o vydařený  happy ending :). Obdobně nadchnul stejně starý Riesling, Ried Pfaffenberg Selection ze starších keřů cca 40 - 60 let, v poznámkách mám "trochu uchýlárna", asi kvůli komplikovanějšímu projevu kombinujícím lékárnu, slanost a žluté krémové ovoce, hodně intezivní plný kousek s vyšším alkoholem, důstojné víno, lehce jódové a právě lékárenské tóny na závěr, moc se líbilo, 90b 

Ani ň bych nicméně objektivně nemohla namítat ani proti některým Veltlínům, zejména Gruner Veltliner, Vinothekfullung Smaragd, ročník 2013 bylo opravdu mohutné důstojné víno, výraznější alkohol a krásná plnost. V poznámkách mám, že mě dohání trochu do úzkých -  v téhle konstalaci jsme si nerozuměli a ke vzájemným sympatiím budeme muset ještě oba trochu dozrát...

Obecně mě tahle relativně mladá vína pěkně dráždila budoucím příslibem "rozkošnosti" a nadějnými chuťovými vyhlídkami. A i proto se za 14 dní v Petit Cru rozhodli udělat vertikálku jejich Rýňáků. Kdo můžete, zkuste ulovit místo. 
 

A najděte si svůj volný kout na vinnou meditaci. Jo, fakt to existuje a ve světě už si je užívají.