Wachau v podání F.X. Pichlera

Ryzlinky z Wachau mám už chvíli v hledáčku kvůli jejich eleganci a svěžesti, takže jsem neodolala "senzorickému výletu" v rámci degustace vyhlášeného vinařství F. X. Pichler v Garage Wine bar (název vinařství mi připomněl mé zápisky o Efixu Šaldovi z hodin českého jazyka :)).

rodina Pichlerů

Vinařství najdeme v Oberloibenu na východě Wachau, které je kromě severních chladnějších proudů z Waldviertelu navíc ovlivněno i teplým vzduchem od východu z Maďarska. Specifické podmínky pro víno dovytváří i příkré a terasovité vinice podobné Mosele sklánějící se k Dunaji. Podloží je ve Wachau hodně skloňovaným pojmem, zejména specifické rule (Gfohler) a skálnatému podloží se připisuje zdejší výrazně minerální charakter vín. Písek, spraš a méně strmé vinice jsou pak příhodnější pro nejčastěji pěstovaný Veltlín, naopak strmější, výše položené štěrkovité polohy se teoreticky hodí pro druhou nejčastěji zastoupenou odrůdu a to je starý dobrý Rýňák (v odrůdách najdeme ale i Neuburg, Chardonnay, Muškát žlutý nebo Sauvignon, ze Zweigeltrebe například dělají u Pichlerů nyní už jen rosé).

z webu austrianwine.com

Vinařství je od roku 1983 součástí sdružení Vinea Wachau a rozděluje tak podle cukernatosti  a obsahu alkoholu vína do 3 kategorií unikátních pro Wachau (Steinfeder, Federspiel a Smaragd). Na špici se drží už od 80. let, kdy vyhrálo s vínem z tratě Kellerberg na přehlídce v New Yorku a k Wachau s rozlohou nějakých 1300 hektarů se tak začala upínat pozornost vinného světa. Ale už dost teorie, kterou jsem luštila z papíru s degustačními poznámkami. Teď k vínům.



Na začátek byl pěkný ještě hodně čerstvý Gruner Veltliner Federspiel, trať Klostersatz, 2014, s lehce zelenými tóny trávy a květů hluchavky, nepůsobili ale rušivě a hezky je doplnily limetky a v chuti pevná řekla bych až "strukturovaná mineralita" - ve víně nebylo problém najít vice minerálních a kamenných tónů, vytvářelo takový "vlhký dojem", na tom by se mohla učit vinná mineralogie :), 83b  

Následovala starší verze Gruner Veltliner Federspiel, trať Klostersatz, ale ročník 2011, ze začátku hodně zaprděná a reduktivní vůně, bafly tam na mě kvasnice, droždí a sympatická slanost, postupně se otevíralo a začalo být ve vůni i v chuti docela jemné s probleskujícími květinovými tóny, stejně v chuti ale lehce zůstával takový těstový tón a trochu umatlaná kyselina, chtělo by asi víc času. Težko říct.

Pak už konečně přišel Riesling Federspiel, trať Burgstall, 2014, svěží a zábavný, ve vůni pronikavé citrusy a lehká mineralita, v chuti přímočarý okouzlující přechod od citrusů k mineralitě, lehce zelená jablíčka a sušené meruňky v závěru, zabavilo hodně výraznou citrusovo - limetkovou kyselinkou, šťavnaté a živé. Moc se mi líbí, jak se ta jejich mladší vína nesnaží být zbytečně široká, ale hezky rozvíjejí minerální a citrusový motiv s pár milými odbočkami, 87b

U dalšího Rieslingu Smaragd, trať Oberhauser, 2013, mám napsáno, že spinká a nechce se mu probouzet a otevírat :) opět na mě vykouklo těsto a kvasnice v kombinaci s výraznou slaností a mineralitou, ztotožňuji se s přirovnáním k vincentce, které zaznělo z publika.

Úplně nejvíc nadšená jsem paradoxně nebyla z Rýňáku ale z Gruner Veltliner Smaragd, trať Loibenberg, 2013, v poznámkách mám slunečné víno, ve vůni lehce nasládlé s delikátní stopou květinového medu (akát), v chuti je intenzivní, se stopami květů, opět med, hezky to drží mineralita a jemná pikantní kyselinka, na mě tam je zbytečně vysoký alkohol (14%) vytvářející sladší dojem, na druhé napití asi o hodinu později už se tolik nelíbilo, ale stejně zanechalo velký dojem, 91b 

Riesling Smaragd, Loibenberg, 2013, byl o něco elegantnější než předchozí vzorek, ve vůni je jemný květinově - minerální se stopou sušeného ovoce a bylinek, obdobně v chuti hezky harmonické se zapracovanými pikantními kyselinkami, které neruší, pronikavé a elegantní, taky velká paráda, 89b 

mapa tratí v okolí

A nakonec i nejdražší Gruner Veltliner a následně Riesling z vyhlášené tratě Kellerberg (odkud pochází i vyhlášené Unendlich) z ročníku 2011, mne nechávali docela chladnou. Možná to bylo i hodně teplým ročníkem a absencí kyselin, ale rozhodně na mne vína byla už hodně opulentní a docela těžkopádná i vzhledem k 14,5 % alkoholu. Lépe se podle mě s vyšším alkoholem a bombastickým projevem dokáže poprat spíš Rýňák, Veltlín mi z té "nabušenosti" přišel občas mírně nervózní a unavenější. Dokážu si představit dát si ještě skleničku těhle vín za nějakých pět deset let, ale spíš ze zvědavosti než, že bych cítila nutkavou potřebu se k nim vrátit.



Kdybych měla "Efixova" vína charakterizovat jedním slovem, byla by to PRONIKAVOST. Jsou intenzivní, "vincentkově" minerální a stejně jako sluneční paprsky jimi probleskují květinové a citrusové tóny. U Emmericha Knolla, na kterém jsem byla o 2 týdny dříve v sousedním Petit Cru, jsem podlehla hlavně Rýňakům, tady bych nedokázala určit odrůdového vítěze. No a abych předešla prosebným a vyčítavým komentářům fanoušků... :), tak teda příště napíšu i o tom Knollovi.