Nic než víno (a národ) a degustace z Rheinhessen

Degustace vinařství Seehof z Westhofen z Rheinhessenu z poloviny srpna u CC víno, ze které jsem žel bohu ztratila při stěhování poznámky, pro mě byla kromě moc fajn vín užitečná i v jiném směru – uvědomila jsem si, jak jsou pro mě až na čestné výjimky ta vína krásně čitelná a jasně popsatelná. Až to byla u některých krapet nuda. Z paměti lovím, že se mi moc líbil hned první tvrdší a kamenitější vzorek Sylvánského zeleného, nazvala jsem ho interně „bručoun“ a koupilo své drahé polovičce.

 

Moc mě oslovilo i pěkně strukturované Rulandské bílé, které se asi vážně stává jednou z mých nejoblíbenějších bílých odrůd a samozřejmě nezklamal ani rýňák, vzorek z poloh  Morstein a hlavně vzorek z Vom Kalkstein, který byl i trochu komplexnější a hůře čitelný, tj. bavil mě a nutil mě přemýšlet o něco déle. Označila bych si tak degustaci jako „prostě Němec“. Stejně jako jsem si pomohla při popisu portugalských vín hlavními a samozřejmě nechutně zjednodušujícími povahovými rysy portugalských obyvatel, tak jsem si nějak automaticky promítla do vín z Rheinhessen německou preciznost, čistotu projevu (bez historických konotací) a snahu vytvořit kvalitní víno hraničící až s urputností, která je za tím trochu cítit. Nic jako takový aristokratický Francouz, kterému při výrobě občas něco ujede, ale který to dokáže výborně prodat a udělat z „nedostatků“ jasnou přednost. Prostě je v tom pár kapek hrdosti a přitažlivé arogance.

Takoví Američani a vína z Nového světa  mi taky sedí na to, co jsem kdy měla šanci v Americe vidět, tj. nabušenost a až křiklavě líbivý projev, hlavně se nedržet zpět. Zase trochu jiný, až vynucený druh sebevědomí. Prostě jaký kraj a klima, takoví lidé, výrobci, spotřebitelé a takové je pak i víno. A to mě přivádí k otázce, jací jsou podle Vás Češi a české víno, resp. Moraváci a moravské víno? Svérázní, kyselí, neorganizovaní nebo milí, skromní a trochu neprůrazní? Těžko soudit. Mám pocit, že jako česká společnost ještě nenašla směr, tak ho ještě úplně nenašlo české a moravské víno, ale budoucnost vypadá slibně. A rozmanitě. Není nad pořádné pravdoláskařské a sluníčkové vino :) 

Byť tato úvaha nemá pro světovou osvětu o moc větší hodnotu než zápisky Carrie Bradshaw o tom, jak spolu lidé spí v New Yorku, tak nejen mě přivádí k zamyšlení (například Jancis Robinson v The Oxford Companion to Wine  charakterizuje australské víno stejně jako Australany, tzn. otevřené, sebevědomé, přátelské). Kromě Čechů jsem ve svém přemýšlení asi úplně nenašla národ, který bych nedokázala ve spojení s vínem zaškatulkovat, takže zdar typicky českým vtíravým xenofóbním předsudkům.