Tohle víno bude určitě chutnat přítomným dámám...



Pinterest má taky jasno,
jaký je vztah žen k víně

...není snad degustace, na které by nezazněla tahle magická věta, při které se zároveň přítomný sommelier podívá do publika a šibalsky mrkne na některou z přítomných dam. Očnímu kontaktu se snažím předcházet vysíláním ledově chladných a nezaujatých pohledů, případně teatrálně koulím očima nad tou aromatikou a cukrem. No, musí na mě být krásný pohled.

Ostatně nevím, kdy se řeklo, že muži se rádi vrhají do nevypočitatelných vinných vod s kyselinkami, travnatými a kovovými tóny nedejbože s naturálními víny, a ženám je souzeno zůstat v pálavovém nebo tramínovém přístavu naplněném cukrem a aromaty po rozinkách a vanilce. Jsem si jistá, že toto vše pramení z nekončící mužské galantnosti a ohleduplnosti, ale stejně se mi jako salónní feministce nelíbí, že mi někdo brblá do toho, co by mi mělo chutnat. Nedejbože si to některé paní a slečny přivlastní na úkor rozšiřování vlastních vinných obzorů, což by byla škoda. Zvlášť když existují názory, že ženy mají citlivější smysly než muži a je mezi nimi více “supertasterů”, aspoň pokud se dá vyšší citlivost odvozovat z počtu papil na jazyku (schválně se otestujte podle návodu na linku).  



Ženy prý take více a lépe vnímají sladké tóny a inklinují k sladkému vínu, naopak jim vadí hořké tóny. Ještě častěji se zdůrazňuje, že jako kuchařky mají ženy citlitvější čich, zejména pak ty v plodném věku. Existuje prý procento matek, které pozná, že je dítě nemocné jen podle jeho vůně, v článku na odkaze výše se taky uvádí, že matka dokáže identifikovat své dítě ve skupině ostatních dětí jen podle jeho pachu. Je pravda, že i já od určitého věku už nemůžu používat parfémy, protože z intenzity té vůně dostávám migrénu (a taky nemůžu riskovat, že kolem poběží nějaké nemocné dítě, které bych přes ten parfém necítila :)).

Happy bitch rosé



Dalším důvodem kromě společenských a biologických ale může být i prosté párování jídla s vínem, pro pány raději klobásky, steaky a uzené, k tomu už by měla být kyselinka nebo pořádné tříslo, dámy často zůstávají u něčeho lehčího jak ve stravě, tak u vína (nicméně i to se mění a i tady dost zjednušuju). A v neposlední řadě je tu marketing, který je spíš následkem než příčinou a který zaciluje aromatická, sladká nebo rosé často přímo na ženy. Existují i soutěže, kde ženy vybírají vína přímo pro ženy a kde vstupují do hry "ženské smysly". Hádejte, jakou mají ta vítězná vína nejčastěji barvu a chuť?

Marketing prostě funguje - kde by byl celý ten boom rosé vín bez žen jako konzumentek – žádný pořádný chlapák si přeci nedá jen tak sklenku rosé (a ego a ješitnost s tím nemá co dělat, ehm). A tak si dnes, milé dámy můžeme dopřát třeba rosé Happy Bitch nebo domácí rosé z tratě Kozí horky od Vinařství Vajbar. A takové reklamy se nezapomínají. Asi ale nejsem správná cílová skupina, při pohledu na sličné polonahé slečny venčící kozy ve vinohradu dostávám chuť maximálně tak na kozí sýr.

   



rosé Kozí horky

A ať můj feministický příspěvek nekončí slovy "kozy" a "polonahé" musím napsat něco pozitivního - třeba že i já jsem měla své hezké tramínové období, na které s nostalgií vzpomínám a kdy Tramín byl sázka na jistotu (přec Tramín u děvčic lásku rozpaluje a šohajúm sílu dává). A snad dobrou zprávou pro všechny, kdo nadávají na poslední dva roky plné kyselinek je, že úroda je letos pěkná a cukernatost hroznů vysoká (až se povolilo dokyselovat), takže opět zopakuji, že se máme na co těšit. A to třeba i ve vinařském marketingu, co když se příští rok inspirují podobně stylizovanou reklamou jako u Vajbarů i vinaři hospodařící na Kraví, Husí nebo takové Křečkovské hoře?    

Weingut Kramer na degustaci v Petit Cru

z webu vinařství

Po letmém průzkumu situace na brněnské degustační scéně nezbývalo než konečně vyrazit do staronového prostředí a kouknout, jak degustují Brňáci v Petit Cru. A na pořadu dne bylo rodinné vinařství Herbert Kramer z Weinviertelu, hospodařící celkem na 12 hektarech v okolí Falkensteinu, což je moc pěkné místo a to nejen kvůli mohutné hradní zřícenině tyčící se nad městysem a od středověku bedlivě sledující vše, co se za hranicemi šustlo. Malé údolí, ve kterém leží Falkenstein, je ze všech stran obklopeno lesy a vytváří tak spolu s výrazně vápenitými a sprašovými půdami pěkné chráněné klima. K ochutnání bylo 8 vín odrůdově typických pro (nejen) Dolní Rakousko od Ryzlinku vlašského přes Veltlín po Zweigeltrebe.

Zavíňovalo se Ryzlinkem vlašským resp. Welschrieslingem, ročník 2013, základním, ale vyváženým ovocně-minerálním vínem s živou kyselinou, kterému místní podloží sedí ze všech vzorků snad nejvíce. Lehké, pěkně pevné a osvěžující, v létě by se pilo jedna radost, 82b. Následovali dva Veltlíny, přičemž oslovil hlavně druhý vzorek Grüner Veltliner 2014 DAC Ried Rosenberg z místní skalnaté a vápenité „grand cru“ polohy na příkrém svahu pod hradem, kde rostou i starší keře, což se odráželo v intenzivní zlaté barvě vína. I projevem bylo víno krásně intenzivní, nasládlá slámová a bylinková vůně s dotykem citrusů se pěkně doplňovala s plnou minerálně slanou chutí a čerstvými kyselinkami. Až se to všechno za rok dva uleží, tak to bude velká paráda, 85b

Favoritem v publiku byl Riesling 2013, ve kterém ve vůni i chuti dominovala výrazná mineralita s až hrubšími kamenitými tóny přecházejícími do slanosti, to podtrženo citrusy a příjemnými trávovými tóny. Zároveň byl pěkně strukturovaný, se sympatickou kyselinou a dlouhým závěrem. Našla jsem tam jen jeden nepříjemný máslovější tón, který ten závěr trochu zastřel. Bude ještě lepší. 83b. (Mimochodem rakouské Rýňáky se mi fakt hodně líbí svou svěžestí, pěknu strukturou a celkově elegantním projevem, asi nejelegantnější Rýňák, který jsem kdy pila, byl taky z Rakouska, konkrétně Weingut Schmelz z Wachau).

Docela sympatický byl i pro Rakousko typický Muškát žlutý, Gelber Muskateler 2014, který byl sice dost aromatický se stopou broskví, tropického ovoce a banánu, ale pěkně ho vyvažovala suchost a ovocná kyselinka. Mě z té aromatiky až bolela hlava, ale někomu se může líbit, 80b. Zajímavým kouskem nutícím trochu k zamyšlení byl Falkensteiner Berggericht Weissburgunder 2013, tedy Rulandské bílé, u kterého byla polovina udělaná v nerezu a polovina ležela 9 měsíců na bariku. Ve vůni ovocné, kulaté se stopou vanilky, v chuti jemně nasládlé a tropicky ovocné, s kulatým máslovým koncem. Tenhle docela typický projev ale doplňovala limetková svěžest a lehce zelené tóny, které to víno dělaly takové delikátně znepokojivé – asi si to ještě sedne, ale už teď je to fajn, 83b   

Obdobně dráždivý byl i červený Zweigelt 2012 se zajímavou drsnější vůní dávající tušit ležení na sudu, mák, koření a něco mezi štěrkem a pískem, nicméně na pozadí zůstávalo i ovoce, takže to vlastně docela bavilo. V chuti už ale hrála prim docela přísná kyselina kombinující se s kořenitostí. V čase se víno trochu otevřelo do ovoce a vlastně se mi za chvíli to přetahování drsnějších a pikantních tónů s ovocem docela líbilo. 82b Nakonec mě bohužel úplně minulo červené barikové Selection Domino 2012, cuveé ze 60% Zweigeltrebe, a po 20% je tam Merlot a Cabernet Sauvignon, víno se zelenějším projevem s tóny kopru, který rušil a ani se moc nekamarádil s docela výraznou kyselinou a lehkým švestkovým aroma. Nicméně ročník 2015 vypadá dle informací vinařství o mnoho lépe, u bílých se trochu bojí o kyselinu, ale celkově je to zatím slibné a když nechají modré hrozny pěkně dozrát, tak se i to Domino snad podaří. 

Shrnuto podtrženo, vinařství nabízí spíše lehčí čistě udělané pití s vyššími kyselinkami (6,5-7,5 g) povzbuzujícími k jídlu, o nic vážnějšího se kromě Selection Domino a bílé Burgundy ani nepokoušejí. Kdybych do toho mohla kecat, tak bych v budoucnu více pracovala s výraznou a v daném místě jedinečnou mineralitou a nesoustředila se tak intenzivně na líbivé ovocné tóny. Vína jsou i příjemně naceněná, na e-shopu je většina za cenu kolem 6 euro, ve vinařství můžou být ještě výhodnější, což už za návštěvu vinařství/ hradu/ okolí stojí. A jen jedna stěžovatelská na závěr – vína, která normálně stojí kolem 6 euro se na degustaci podávala za "zvýhodněnou cenu" 360 - 390 Kč. Což na jižní Moravě, kde to máte k hranicím půl hodinky, působí jako hodně špatný vtip.

Zlatý tří putýnkový Tokaj Aszu na uvítanou

Zdroj Decanter.com

Občas si i nějaké láhve šetřím, například proto, že se už přestávají vyrábět, ale když se na našem brněnském bytě začalo otevírat tokajské z výprav, uvědomila jsem si, že lepší příležitost než oslavit stěhování do Brna, hned tak být nemusí (aneb příležitost se vždycky najde). A byla to vlastně taky jedna z posledních příležitostí, jak si dát méně sladký a lehčí tří putýnkový Tokaj Aszu (výběr) začínající na „pouze“ 60 g cukru na litr.

 

Nový systém počítá s minimálně 5 putýnkovým výběrem s nejméně 130 g cukru na litr – tedy nejméně pět putýnek jedna o objemu 28 litrů (tj. 20-25 kg pečlivě sesbíraných cibéb) se zalije moštem nebo vínem z Tokaje ze stejného ročníku o cukernatosti nejméně 21 NM, což spolu kvasí a následně zraje v göncském sudu o objemu 136,6 litru. Sud ale není naplněn úplně a zbývá v něm vzduch oddělený od vína vrstvou kvasinek na povrchu vína. Tam víno zůstane nově aspoň 2 roky. Uf. Změn je teď v Tokaji více, například vedle „původních“ odrůd (vysazených po epidemii révokazu) Furmintu, Lipovině a Muškátu žlutém se víno vyrábí i z Ryzlinku vlašského, Kabaru nebo Kövérszölö. A teď krátce k chutnanému:

První vzorek byl zakoupen přímo v regionální prodejně distribuující vína lokálních vinařů za 20 Euro, ročník 2005 od menšího vinařství Borostyán Pince z Tokaje, hluboká zlatavá barva, v hutné a sametové vůni jsou tušit medové plástve, květy, dotyk štrůdlu a ořechy. Chuť krásně navazuje na vůni, v chuti se víno projevuje krásně strukturovaně, hluboce s dominantním projevem hruškové šťávy a meruňkového kompotu a s parádním ořechovým koncem podtrhující chuť po štrůdlu, krásně vyvážené, kvalitou vysoko nad rámec tří putýnkových výběrů, 90b

Druhým vínem byl opět tří putýnkový Tokaj, ale ročník 2008 koupený pokud dobře pamatuji v supermarketu, cena lidovější kolem 350 Kč, výrobce Hattyus. Ve vůni méně učesané, ale taky bohaté, jednotlivé vrstvy nejsou tak harmonické, projevem trochu více do květů a nejde tolik do hloubky. V chuti plné, ale na závěr nepřirozená mandlová až chemická linka a ne tak elegantní jako předchozí vzorek. Nižší třída, resp. tří putýnková klasika, ale i tak obstojné a hezky pronikavé, dala bych 82b

 

Obě vína byla důstojným uvítacím pitím, i přes vyšší obsah cukru nenudí a tzv. „nelepí“. Tokaj je jedno z mála vín, u kterého sladkost vůbec nevadí, neunavuje mi smysly, nelepí pusu, naopak vždycky mě ta hluboká chuť plná slunce dokáže povznést. Po pití Tokajského prostě nemůžete mít špatnou náladu. Leda byste se jako alchymista Paracelsus snažili v 16. století získat zlato z tokajských hroznů a vína. To pak máte právo na trochu vztekání. Tokajské prostě dokáže v chuti nabídnout vážně hodně široké spektrum, proto není divu, že v jeho hroznech a půdě může někdo tušit i zlato J

 

Burčák teče proudem, pár e-learningů a co se líbí na Pinterestu



Burčák je už všude, stejně jako tipy, jak poznat ten zaručeně nejlepší a návody kolikže ho máte vypít. Na Pálavském vinobraní jsem se bílým burčákem z cuveé Mullerky, Muškátu a Irsaie taky osvěžila. A byl krásně mléčný, osvěžující a ano, i docela živý. Stejně je to krásný výraz - Burčák. Ne nepodobný rakouskému názvu Sturm (Sturm=bouře), takže když byste se někdy zakoktali a říkali místo Burčák třeba Bouřák, tak chybu neuděláte. To Francouzi s doslova drsným a morousovitým Le Bourru už neodkazují na bouřící víno (a střeva?), možná i proto, že tohle hlavně bíle víno pijí často už ke konci fermentace. Taky se ho stejně jako Rakušané někdy odvažují dát do obchodů ve skle se speciálním propíchnutým korkem. A nebyli by to Fracouzi, kdyby neexistovali k párování doporučené tradiční pokrmy, třeba pečené kaštany nebo francuzské sýry. Uvidíme, kdy se i u nás začnou prosazovat více či méně tradiční pokrmy k burčáku po vzoru Svatomartinské husy. Za sebe můžu doporučit k párování cibulový koláč (obdobně jako v Rakousku) nebo grilovaný sýr.

 

Nedokážu se ubránit nesoudit podle burčáku nadcházející ročník, ale jsem optimista, a i přes menší komplikace vše zatím uzrálo a zraje v porovnání s 2014 pěkně, ale vyvarujme se předčasných soudů, že. Hezký sumář od vinařů z poloviny srpna najdete třeba na Podkorkem. Někdo se nyní bojí nízké kyselinky v bílých vínech, já se už docela těším na ta letošní červená, vloni to u mě z červených vyhrály Čechy, Morava je už zapomenuta :)

 

No a čekání na nadcházející ročník  lze zkrátit nějakými zábavným a nenáročným vzděláváním. Jako úplnému začátečníkovi se mi moc líbil na české reálie zaměřený základní e-learning od NVC sommelier junior (cena 250 Kč,  test po každé lekci a závěrečný test udržují v bdělosti), občas se mi v Praze stávalo, že se mě při čtení skript z tohoto kurzu cizí lidé ptali, co že to a je a že to chtějí taky. Pokud chcete zavítat za hranice, třeba do regionu Champagne, tak poměrně nové je školení na Champagne Campus (zdarma), pěkně interaktivně udělané a podle několika vstupních otázek testujících znalosti vám doporučí, na jaké úrovni začít. Na obdobné regionální úrovni a zdarma funguje i e-learning na Rhone Wines. Docela populární je online kurz od Open Wine University/ University of Burgundy právě o burgundských vínech (momentálně ale zřejmě není vypsaný), nicméně další obecnější kurzy na stené platformě budou následovat. A pokud si platíte za odběr Wine Spectator online, můžete využívat široké spektrum kurzů taky tam.

 

A na začátek týdne pár obrázkových vtípků od tvořivých vínomilců z Pinterestu. Materiálů na polepení takové menší vinotéky a vinárny (nebo bytu za předpokladu, že máte tolerantní spolubydlící) se dá v online vodách najít opravdu dost.

 



 

 

 



Žít víno podruhé a vyhlášení výsledků Top 77 vín

Brno jede. Vychvalovaného podniku Don Pintxos si všiml už i vševědoucí Forbes a zařadil ho na podnět čtenářů na seznam nejvíce povšimnutíhodných podniků na mapě Nadstandardní Česko. Pravda je, že je to jeden z mála podniků v ČR, který by kvalitou a úžasným personálem snesl srovnání s těmi nejlepšími portugalskými vinnými bary. Snad mi příští týden vyjde i návštěva dalšího slibného místa, a to Trapas baru.

Naštěstí mě Brno a obecně jižní Morava nenechala moc zahálet, takže jsem mohla vyrazit na Slavnostní vyhlášení už 17. ročníku Top 77 vín ČR. A dojmy? Nádherné prostory v Adam gallery,  reprezentativně působící akce, u které mi jen unikal systém výběru hodnocených vín, protože bych tam za sebe viděla i některá další slibná česká i moravská vinařství. Ale s fungováním soutěží, zatříděním vín nebo nákupem medailí, je to u nás těžké. U Top 77 se mi líbí oddělení bílých suchých a ostatních vín, přítomnost i opravdu malých vinařů a snaha o co největší nezávislost degustátorské komise. Nicméně právě to oddělení suchých vín a obecně zatřídění je pro mě trochu kamenem úrazu, ale o tom za chvíli. Hlavní cena za nejlepší kolekci vín šla docela oprávněně za Vinice Hnanice, jejich Veltlínské zelené 2014 jsem už chválila, a každý rok dělá vinařství velký pokrok, tak uvidíme, co bude za 2015. 

V Top 77 byl ale oceněný jako mimořádný (tj. min 88 bodů) jejich Ryzlink rýnský VOC Znojmo, 2014, což je určitě fajn, kdyby nevyhrál v kategorii suchých vín do 6 gr. cukru. Samotné vinařství ho ale s 7,9 gr cukru zatřiďuje na svých webových stránkách jako polosuchý (nicméně odkaz nějakou záhadou přestal fungovat, ehm, tak aspoň tu). No nic, 2 gramy sem, 2 gramy tam, ofiko může být suché i polosuché, po zběžném průzkumu to nebyl jediný případ, nemusím se ale hned na začátek v Brně uvést jako největší hnidopich, ale něco mi to připomíná...třeba to, jak česká Pálava jako zázrakem vyhrává zahraniční soutěže v kategorii suchých nearomatických odrůd :)

Musím přiznat, že jsem si chvíli výběrem některých vín nebyla úplně jistá, ale potom, co jsem měla šanci přechutnat tento víkend výběr vín v Národní soutěži vín z Mikulovské podoblasti, tak lze udělat jen jediný diplomatický závěr - ročník 2014 byl prostě těžký a čest těm, co se s ním důstojně poprali :) Pár tipů na bílá ale mám, červená ročníku 2014 jsem pravda moc nedávala.

Krásná vína mělo kromě Vinice Hnanice i Vinařství Plešinger, zejména jejich svěží a čistě udělaný Ryzlink vlašský, 2014 potěšil. Některé moc hezké kousky měla i Horákova farma, zejména pak Ryzlink rýnský 2014 nebo Chardonnay 2014, obé ofiko jako suché. Moc se mi líbila i dvě Rulandská bílá, řada Maidenburg ročník 2013 od Reistenu a od Vinofolu ročník 2014. Potěšilo umístění mého oblíbeného gastro Rulandského bílého od Vinařství Tichý z Hrušek, už se jedná ale přeci jen o ročník 2012, takže víno je trochu někde jinde. Z polosuhých a polosladkých byl fajn Ryzlink rýnský, Vinařství Lahofer, ročník 2013, na dračku šly a i mě docela oslovily všechny polosuché a polosladské Sauvignony, jak z Víno Blatel, tak opět z Vinařství Plešinger. 

Ze zahraničních pak nemůžu nezmínit krásná vína z australského Langmeil Winery z Barossa valley. Austrálii moc nemám napitou, ale tohle představovalo důstojný úvod včetně Orphan Bank Shirazu, ročník 2012, tzv. sirotčí víno údajně z keřů pocházejících z 19. století znovu zasazených do standardní vinice, kde ale prý působí trochu osamoceně. Výrazné už teď nádherně pitelné víno s jemnou nevtíravou ovocností a kořenito-zemitou dochutí. Bodově bych byla tak na 92b. Ještě asi o chlup víc ale sednul jejich Hangin Snake Shiraz Viogner (poměr asi cca 95% a 5%), opět ročník 2012, červené víno, kterému dodalo přidání osvědčeného Viogneru (aspoň Francouzi se tak tváří) na jiskře, svěžesti a komplexitě. Pro mě hodně netypické pití opět pouze s jemným ovocným projevem přecházejícím do bylinek a asi i do eukalyptu. Bodově bych tady dala klidně 93b. U obou už byl krásně elegantně a spíš nepovšimnutelně zapracovaný sud. Mno, on ten Nový svět už vlastně není až tak moc nový. To spíš u nás v ČR vždycky překvapíme nějakou "novinkou" :)

Bára se sice usmívá, ale při hodnocení byla přísnější než já.

 

Nic než víno (a národ) a degustace z Rheinhessen

Degustace vinařství Seehof z Westhofen z Rheinhessenu z poloviny srpna u CC víno, ze které jsem žel bohu ztratila při stěhování poznámky, pro mě byla kromě moc fajn vín užitečná i v jiném směru – uvědomila jsem si, jak jsou pro mě až na čestné výjimky ta vína krásně čitelná a jasně popsatelná. Až to byla u některých krapet nuda. Z paměti lovím, že se mi moc líbil hned první tvrdší a kamenitější vzorek Sylvánského zeleného, nazvala jsem ho interně „bručoun“ a koupilo své drahé polovičce.

 

Moc mě oslovilo i pěkně strukturované Rulandské bílé, které se asi vážně stává jednou z mých nejoblíbenějších bílých odrůd a samozřejmě nezklamal ani rýňák, vzorek z poloh  Morstein a hlavně vzorek z Vom Kalkstein, který byl i trochu komplexnější a hůře čitelný, tj. bavil mě a nutil mě přemýšlet o něco déle. Označila bych si tak degustaci jako „prostě Němec“. Stejně jako jsem si pomohla při popisu portugalských vín hlavními a samozřejmě nechutně zjednodušujícími povahovými rysy portugalských obyvatel, tak jsem si nějak automaticky promítla do vín z Rheinhessen německou preciznost, čistotu projevu (bez historických konotací) a snahu vytvořit kvalitní víno hraničící až s urputností, která je za tím trochu cítit. Nic jako takový aristokratický Francouz, kterému při výrobě občas něco ujede, ale který to dokáže výborně prodat a udělat z „nedostatků“ jasnou přednost. Prostě je v tom pár kapek hrdosti a přitažlivé arogance.

Takoví Američani a vína z Nového světa  mi taky sedí na to, co jsem kdy měla šanci v Americe vidět, tj. nabušenost a až křiklavě líbivý projev, hlavně se nedržet zpět. Zase trochu jiný, až vynucený druh sebevědomí. Prostě jaký kraj a klima, takoví lidé, výrobci, spotřebitelé a takové je pak i víno. A to mě přivádí k otázce, jací jsou podle Vás Češi a české víno, resp. Moraváci a moravské víno? Svérázní, kyselí, neorganizovaní nebo milí, skromní a trochu neprůrazní? Těžko soudit. Mám pocit, že jako česká společnost ještě nenašla směr, tak ho ještě úplně nenašlo české a moravské víno, ale budoucnost vypadá slibně. A rozmanitě. Není nad pořádné pravdoláskařské a sluníčkové vino :) 

Byť tato úvaha nemá pro světovou osvětu o moc větší hodnotu než zápisky Carrie Bradshaw o tom, jak spolu lidé spí v New Yorku, tak nejen mě přivádí k zamyšlení (například Jancis Robinson v The Oxford Companion to Wine  charakterizuje australské víno stejně jako Australany, tzn. otevřené, sebevědomé, přátelské). Kromě Čechů jsem ve svém přemýšlení asi úplně nenašla národ, který bych nedokázala ve spojení s vínem zaškatulkovat, takže zdar typicky českým vtíravým xenofóbním předsudkům.  

Pár kapek o Portugalsku a portugalských vínech

Vezměte archeologa lačného po hradech a vinného nadšence a pošlete je spolu do Portugalska. Na moře a koupačku pak skoro ani nedojde. Prostě dovolená ve stylu hrad nebo vinohrad. Na co ale došlo, bylo třeba mladé a svéhlavé Vinho Verde, šumivá a hluboká Raposeira, levné i drahé varianty Portského a nádherné údolí řeky Douro nebo návštěvy výborných vinných barů a specializovaných degustačních podniků představující hlavně turistům vína z konkrétních oblastí.

Portugalsko je země velikostí odpovídající ČR s obyvateli ne nepodobným Čechům, které od dalších jihoevropských národů odlišuje jistá vážnost, melancholie až smutek (říkejme tomu třeba nepřeložitelně "saudade") a k Čechům je pak ještě více přibližuje neuvěřitelná obliba vepřového masa, všeho sladkého a chleba. Svým způsobem se právě ta nepopsatelná melancholie a stesk po něčem, co už nepřijde nebo ani nikdy nepřišlo, projevuje i v portugalských vínech, která jsou často vážná, hluboká, bohatá, ale ne veselá. 

V podstatě jediné veselé víno jsme si vyrobili sami, když jsme naivně nechali několik dní v rozehřátém kufru auta Vinho Verde, které se nám rozkvasilo a i přes povylezlý korek jsme nakonec byli neuvěřitelně příjemně překvapeni mladičkým pitelným šumivým vínem v rozpuku. Portugalci se taky s vínem moc nemazlí, zejména na severu v Minho a Trás-Os-Montes využívají běžně vysoko se pnoucí révu na stínění cest nebo malých zahrádek se zeleninou, ze které následně vyrobí i docela kvalitní víno. 

Obdiv každopádně patří Portugalcům za to, jak se jim podařilo ze stolního vína, které se často ještě v 90. letech vůbec nelahvovalo a míchalo nesystematicky dohromady, udělat i pro turisty jasně srozumitelný artikl, který má duši, a to i přes více než 200 místních a pro cizince často úplně neznámých odrůd, nejednotné, svéhlavé označování kvality vín a široké spektrum regionů. Po 2 týdnech intenzivního ochutnávání musím říct, že mi k srdci přirostlo mladé Vinho Verde zejména z odrůdy Alvarinho nebo Loureiro od Ponte de Lima, z červených pak asi kromě odrůdy Baga z Bairrady nejde vyzdvihnout jen jednu odrůdu, protože červená vína vznikají až na výjimky (Baga, Cabernet Sauvignon, atd.) scelováním dvou a více odrůd. Do popředí se z červených v poslední době hodně tlačí Touriga Nacional, Touriga Franca nebo Tinta Roriz (aka Tempranillo), ze kterých se nevyrábí už pouze Portské. Zajímavá ale byla cuveé, kde vedle původní odrůdy byl třeba i Syrah nebo Merlot, o něco méně zajímavá pak byla cuveé s Cabernetem Sauvignon. 

Vína znalí portugalci Vám z regionů nejčastěji doporučí právě Bairradu s její "korunní" odrůdou Baga, která se v poslední době hodně skloňuje. Mně se líbila hodně řemeslná a precizně vyrobená vína z oblasti Douro, byť jim často chyběla svéráznost jiných oblastí a tzv. "něco navíc" (čest výjimkám, např. červenému z Quinta Dona Matilde 2010 nebo úžasné bílé Quinta da Pedra Escrita 2011). Červená vína z Dao byla hodně fajn, ale nejméně jsem jim rozuměla a potřebovala bych na ně čas, červené Alentejo mělo dost kyselinek, i když charakter mu nechyběl a červená vína kolem Lisabonu a Setubalu byla zajímavě minerální, ale často o chlup sladší než by se mi líbilo. Celkově ale Portugalci umí vyrobit zajímavá a pěkná vína, která se často těžko popisují a musí se k nim najít cesta stejně jako k duši Portugalska. Vína prostě mají svůj svérazný charakter, který stojí za to a byla by škoda, kdyby se vytratil jen kvůli žvatlání blogujících turistek, že jedno je kyselé a druhé zase moc sladké :)

krásné vyzrálé bílé s dotykem sudu, Bar The Wine Box, Porto

Turistické ale přesto fajn a stojící za návštěvu Porto Quevedo

Zpětně asi nejlepší Portské - Tawny, které jsme ochutnali, ročník 1996

Portskému od nejstarší společnosti Kopke (Němec) taky nešlo téměř nic vytknout

Kopke podruhé

Jedno z nejlepších a zároveň cenově opravdu dostupných vín, víno je ve vůni nasládlé s příjemnou stopou kouře ze sudu, v chuti je lesní ovoce, zemitost přecházející až do slana, na konci stopa bylinek a máty, Bacchus Vini, Porto

Posezení v Guimaraes

Vinný Bar Wine O´Clock, Guimaraes, všimněte si, že nemůže na etiketě chybět vepř

Ruby v Quinta do Tedo, Douro

Někteří účastníci zájezdu

Výborný nový vinný bar Troca Tintos v Obidosu

Vinho Verde, ze kterého se stalo šumivé víno

nejlepší adresa v Lisabonu, už od 50 centů za vzorek můžete ochutnat poměrně velké množství vín

heaven, I am in heaven, stále Wine Tasting Room

Enoteky v Portugalsku jedou

Winebar do Castelo v Lisabonu, tady si s Vámi rádi popovídají o všem, co se týká vína