Upocená rozlučková degustace Sauvignonů z Loiry

Jelikož mám ráda Sýrárnu, Jiřák a taky vína od George Hrona, tak jsem na degustaci Sauvignonů z Loiry prostě musela vyrazit i přes nelidská vedra a společensky téměř nepřijatelné množství potu, které jsem vylučovala. A vyplatilo se. Z asi nejdelší francouzské apelace táhnoucí se napříč snad 10 francouzskými departmenty od Orleans až k oceánu, jsme ochutnali fakt pěkná vína z 3 oblastí na východě (Touraine, Coteaux du Giennois a z profláklého Sancerre). Půda tu většinou bývá sprašová, vedle křemence nebo vápenité opuky občas najdete i obdobně jako v Chablis nějakého toho korýše. Kimeridžan prostě v Chablis nekončí.

Výběr vín ukázal, jak hezky se dá se Sauvignony hrát a jak jsou pěkně tvárné, když vinař umí. Ne, že by Sauvignon byl vyloženě vyzyvatelem Chardonnay (které se mimochodem do Loiry taky cpe a chce dělat společnost Sauvignonům, Cheninům, Melonům de Bourgogne nebo červeným Cabernetům Franc), ale právě ze Sauvignonů se dá při troše umu a štěstí na ročník dostat mnohem víc než jen snadno rozpoznatelné rybízové nebo hluchavkové tóny (nic proti nim). Když jsme u těch Sauvignonů, tak větší hloubku, eleganci a charakter než většina Sauvignonů bílých měl před poměrně dávnou dobou v Bokovce koštovaný Sauvignon šedý od Jožky Valihracha, ročník 2011, krásná věc, která uvízla v paměti a zase bych zkusila. 

Ale teď už fakt do Francie, k  vínům, která ukázala jak rozmanité, hravé a zároveň docela elegantní jsou Sauvignony z Loiry. Z té základnější řady se mi líbilo Prestige d´Octavie z Domaine de Octavie, Touraine, 2013, nekomplikované,  květinově vonící víno s jemnou stopou peckovin a rybízového listu, ozdobila ho pěkná hodně pronikavá kyselinka, 81b. Fajn, ale zejména ve vůni hodně intenzivní a alkoholové bylo Domaine de Montbenoit z Coteaux du Giennois, opět 2013. V chuti bylo ale už víno sympatické a zakulacené, pod intenzivním alkoholem rafinovaně schovaný Sauvignon, 82b. Nejvíc mě ale z těch "základnějších" vín oslovilo Terre de Silex od Clementa a Floriana Berthiera, 2013 odkazující se v názvu na místní terroir (křemen, pazourek), lehoučká vůně, žluté ovoce, nedozrála broskev až  grep, v chuti příjemně lehké, vsugerovali se mi tam podle názvu ty kameny namíchané s ovocem, každopádně se to namíchalo parádně, 85b.

Stejně jako mne moc neoslovilo základní víno od malého vinaře Vincenta Gralla ze Sancerre, tak o to víc mne nadchly jeho vyšší řady z vinice La Manoir. Ročník 2013 z Le Manoir dával jasně tušit sud, což dalo vínu hezkou sladkou kulatost, ve které probleskovalo pěkně ovoce, zábavně na sebe sud a ovoce narážely, ještě bych jim dala tak rok, ale už teď mě to nenechalo chladnou (no jo, to jsou ty mé věčné ódy na barikový Sauvignon), 85b. Ročník 2011 z Le Manoir byl už pěkně uleželý a nazrálý, zase se sudem, trochu mě zahřál alkohol (jako by toho vedra nebylo už tak dost), víno bylo výrazné ale hezky charakterní, 82b.  

Trochu stranou toho všeho stálo Domaine La Clef du Récit a Anthony Girard, Sancerre, 2014. Nefiltrované, pronikavé víno, s dotykem kouře a typického jablíčka (autentický projev nezapřelo), ještě mladé a řízné, ale bude fajn, 83b. Fajn bylo i Domain Morin, Sancerre, 2011, trochu starší vzorek navíc ze starých keřů s krásnou etiketou, víno bylo hezky pevné, intenzivní, „šutrové“ (no jo, ty poznámky v telefonu nestojí za moc :)), nazrálé, ale sud tomu dal pěkný rozměr a hezky to učesal, 82b.

A nakonec to nejlepší, Domaine André Vatan, Saint Francois, Sancerre, 2012, dráždivé víno kombinující pěkně sud a slanost, krásně poskládalo dohromady všechny výrazné prvky, na které jsem ve vínech ten večer narazila (nasládlý sud, mineralita, kouř, ovoce) a vytvořilo bohatou a harmonickou kombinaci (v poznámkách mám „líbí, líbí“), 88b

Zdatně mu sekundovalo i Domaine Serge Laloue s jejich "sprostým" Le Cul de Beaujeu, Sancerre, 2012, hodně výrazně vystupovaly kvasnice, ale moc to vínu slušelo, a dávalo mu to charakterní hloubku, Sauvignon se s tím (stejně jako se všemi dalšími výrobními styly) prostě pěkně popral, 84b

Otevřená z francouzské návštěvy zůstala ještě dvě červená, na mne kyselejší vína, zejména Pinot Noir od Christiana Briarda z Coteaux Champenois, 2009 bylo drsnější pití. Rozhodně nebylo špatné, ale ať mi nikdo neříká, že česká/ moravská červená jsou kyselá. Těmito kyselejšími kalichy jsme teda s Luckou uzavřely sérii pražských degustací. Spolu jsme ji začaly a nyní taky více méně důstojně ukončily (pokud nepočítáme litry potu, vypití všeho, co tam bylo, a prohlášení „vždyť nás to ani nemůže opít, to všechno určitě vypotíme“).

Tak a od září už bude Brno.