Upocená rozlučková degustace Sauvignonů z Loiry

Jelikož mám ráda Sýrárnu, Jiřák a taky vína od George Hrona, tak jsem na degustaci Sauvignonů z Loiry prostě musela vyrazit i přes nelidská vedra a společensky téměř nepřijatelné množství potu, které jsem vylučovala. A vyplatilo se. Z asi nejdelší francouzské apelace táhnoucí se napříč snad 10 francouzskými departmenty od Orleans až k oceánu, jsme ochutnali fakt pěkná vína z 3 oblastí na východě (Touraine, Coteaux du Giennois a z profláklého Sancerre). Půda tu většinou bývá sprašová, vedle křemence nebo vápenité opuky občas najdete i obdobně jako v Chablis nějakého toho korýše. Kimeridžan prostě v Chablis nekončí.

Výběr vín ukázal, jak hezky se dá se Sauvignony hrát a jak jsou pěkně tvárné, když vinař umí. Ne, že by Sauvignon byl vyloženě vyzyvatelem Chardonnay (které se mimochodem do Loiry taky cpe a chce dělat společnost Sauvignonům, Cheninům, Melonům de Bourgogne nebo červeným Cabernetům Franc), ale právě ze Sauvignonů se dá při troše umu a štěstí na ročník dostat mnohem víc než jen snadno rozpoznatelné rybízové nebo hluchavkové tóny (nic proti nim). Když jsme u těch Sauvignonů, tak větší hloubku, eleganci a charakter než většina Sauvignonů bílých měl před poměrně dávnou dobou v Bokovce koštovaný Sauvignon šedý od Jožky Valihracha, ročník 2011, krásná věc, která uvízla v paměti a zase bych zkusila. 

Ale teď už fakt do Francie, k  vínům, která ukázala jak rozmanité, hravé a zároveň docela elegantní jsou Sauvignony z Loiry. Z té základnější řady se mi líbilo Prestige d´Octavie z Domaine de Octavie, Touraine, 2013, nekomplikované,  květinově vonící víno s jemnou stopou peckovin a rybízového listu, ozdobila ho pěkná hodně pronikavá kyselinka, 81b. Fajn, ale zejména ve vůni hodně intenzivní a alkoholové bylo Domaine de Montbenoit z Coteaux du Giennois, opět 2013. V chuti bylo ale už víno sympatické a zakulacené, pod intenzivním alkoholem rafinovaně schovaný Sauvignon, 82b. Nejvíc mě ale z těch "základnějších" vín oslovilo Terre de Silex od Clementa a Floriana Berthiera, 2013 odkazující se v názvu na místní terroir (křemen, pazourek), lehoučká vůně, žluté ovoce, nedozrála broskev až  grep, v chuti příjemně lehké, vsugerovali se mi tam podle názvu ty kameny namíchané s ovocem, každopádně se to namíchalo parádně, 85b.

Stejně jako mne moc neoslovilo základní víno od malého vinaře Vincenta Gralla ze Sancerre, tak o to víc mne nadchly jeho vyšší řady z vinice La Manoir. Ročník 2013 z Le Manoir dával jasně tušit sud, což dalo vínu hezkou sladkou kulatost, ve které probleskovalo pěkně ovoce, zábavně na sebe sud a ovoce narážely, ještě bych jim dala tak rok, ale už teď mě to nenechalo chladnou (no jo, to jsou ty mé věčné ódy na barikový Sauvignon), 85b. Ročník 2011 z Le Manoir byl už pěkně uleželý a nazrálý, zase se sudem, trochu mě zahřál alkohol (jako by toho vedra nebylo už tak dost), víno bylo výrazné ale hezky charakterní, 82b.  

Trochu stranou toho všeho stálo Domaine La Clef du Récit a Anthony Girard, Sancerre, 2014. Nefiltrované, pronikavé víno, s dotykem kouře a typického jablíčka (autentický projev nezapřelo), ještě mladé a řízné, ale bude fajn, 83b. Fajn bylo i Domain Morin, Sancerre, 2011, trochu starší vzorek navíc ze starých keřů s krásnou etiketou, víno bylo hezky pevné, intenzivní, „šutrové“ (no jo, ty poznámky v telefonu nestojí za moc :)), nazrálé, ale sud tomu dal pěkný rozměr a hezky to učesal, 82b.

A nakonec to nejlepší, Domaine André Vatan, Saint Francois, Sancerre, 2012, dráždivé víno kombinující pěkně sud a slanost, krásně poskládalo dohromady všechny výrazné prvky, na které jsem ve vínech ten večer narazila (nasládlý sud, mineralita, kouř, ovoce) a vytvořilo bohatou a harmonickou kombinaci (v poznámkách mám „líbí, líbí“), 88b

Zdatně mu sekundovalo i Domaine Serge Laloue s jejich "sprostým" Le Cul de Beaujeu, Sancerre, 2012, hodně výrazně vystupovaly kvasnice, ale moc to vínu slušelo, a dávalo mu to charakterní hloubku, Sauvignon se s tím (stejně jako se všemi dalšími výrobními styly) prostě pěkně popral, 84b

Otevřená z francouzské návštěvy zůstala ještě dvě červená, na mne kyselejší vína, zejména Pinot Noir od Christiana Briarda z Coteaux Champenois, 2009 bylo drsnější pití. Rozhodně nebylo špatné, ale ať mi nikdo neříká, že česká/ moravská červená jsou kyselá. Těmito kyselejšími kalichy jsme teda s Luckou uzavřely sérii pražských degustací. Spolu jsme ji začaly a nyní taky více méně důstojně ukončily (pokud nepočítáme litry potu, vypití všeho, co tam bylo, a prohlášení „vždyť nás to ani nemůže opít, to všechno určitě vypotíme“).

Tak a od září už bude Brno.   

Jak se ze mě Národní vinařské centrum pokusilo udělat sommeliera

Stojí za tím loňský dárek k narozeninám, prý kurz o víně dle vlastního výběru (už začínalo být jasné, že mě to pití jen tak nepustí). A tak po krátkém průzkumu trhu, který se navíc stále rozšiřuje všemi možnými směry, padla volba na kurz Sommelier junior od Národního vinařského centra ve Valticích, tedy v hlavním městě vína (které ale na první pohled trochu ovládá Ing. Jiří Kopeček :)). Proč zrovna tenhle kurz? Moc se mi u NVC líbil Úvod do degustace vína, u Sommeliera juniora byla moc fajn i před-příprava v podobě e-learningu a taky jsem nechtěla finančně vysát milého darujícího, takže byla důležitá i cena.

Stálo to pár dlouhých večerů při e-learningu a testech, 2 dny strávené ve Valticích, nepočítaně sklenic vína a na konci jsem ze dveří valtického zámku vyšla fakt o něco chytřejší. Pár otazníků mi ale stejně zůstalo v hlavě (např. proč si většina odborníků dělá srandu z biodynamiky, které soli organických kyselin můžou za tu oblíbenou slanost ve víně nebo proč jsem měla pocit, že nám občas přehodili některé dvojice vzorků vín). 

A největší lekce asi nastala v případě docenta Balíka, aneb i mistr se může utnout, když mu do dvou sklenic obsluhující slečna nalije totožné vzorky a on nám zarytě trvdí, že každé víno je jiné. No jo, trojúhelníkový test u vína není žádná sranda, to víme a psal to i pan Cuketka. Stejně tak když se podařilo prohodit ledové a biodynamické víno, tak taky nějak neštimovalo, kolik že v tom biodynamickém víně může být cukru :)) 

I přes to byly obě části kurzu, jak první den teoretická s docentem Balíkem, tak praktická se sommelierem Liborem Nazarčukem, fakt zajímavé a nabité informacemi. A to jak pro mě jako nadšeného laika (takových nás tam mimochodem bylo tak 50%), tak prý i pro pracovníky ve vinařství a gastronomii, kteří tvořili druhou polovinu. Z první teoretické části za mě jasně nejpřínosnější chemické složení vína, o kterém vím buřt, hodně mě "baví" i vady a nemoci vín (mimochodem v rodinném sklepě mám vzorek mající sirku a řádnou porci zkažených vajec, téměř nadlidskou dávku síry a nyní se přidala i oxidace - můj první výtvor ne nepodobný procesu výroby drahého Burgundského? ve videu z Black books níže). 

Nácvik praktického servisu vín pro mě byl trochu stresující, jelikož jsem střevo a jak pozorní čtenáři ví, tak jsem zlomila korek. A taky sada vůní Le Nez du Vin mi dala pořádně zabrat, většinou dokážu zařadit vůni jako ovocnou, květinovou nebo bylinkovou, ale chtít po mě poznat kdouli, zvlášť když jsem tam jasně viděla švestku, je prostě moc. Tak jako mi to nejde, tak mě to zároveň i baví, proto si vůně možná někdy i půjčím v NVC a zkusím dát těm kdoulím ještě šanci. 

Byť začínám být pomalu znepokojena svoji zmlsaností a tím, jak pro mě některá domácí vína přestávají být zajímavá, tak bych chtěla vypíchnout pár moc zajímavých věcí, které jsem během těch dvou dnů ochutnala - spolu s dalšími cca 40 (?) vzorky.

Vinařství Chrámce, Ryzlink rýnský + Müller Thurgau, košer 2011, lehce sud, krásně plné víno zároveň trochu provokující určitou lehkonohou svěžestí příznačnou pro Čechy, krásná kombinace sladšího koření a slanosti, mňam

Vinice Hnanice, Veltlínské zelené, Vrbovec, trať Šác, 2014, VOC, nádherný výrazně ovocný a pepřový Veltlín, nechyběla mu svěžest a švih, není moc elegantní, ale to vůbec nevadí, ve vinařství se zlepšují neuvěřitelnou rychlostí, jsem zvědavá, co ještě ukáží

Zajímavý nakažlivě pitelný byl Sekt Karlštejn z Ryzlinku rýnského z VSV Karlštejn, líbila se i Malverina od Michlovského, v BIO režimu, ročník 2013. Nadchnul a potenciál barikového Sauvignonu ukázal krásný Sauvignon od Vinařství Dwořáček, ročník 2011, moc příjemná záležitost, která potvrdila slova docenta Balíka a ukázala, jak hezky se může lehce vanilkový sud doplnit s broskví v Sauvignonu (když ten majstrštyk hodně zjednodušíme :). Pěkně čistě udělaný byl i Sauvignon z Nového Přerova od Michlovského, 2013, ukazující všechny odrůdové znaky, které by měl Sauvignon mít (ale zase malinko nuda). Trochu víc bych chtěla ochutnat od Jindřicha Kadrnky a jeho vinařství v Březí (toho času i hlavní vinohradník ve Volaříkovi, rozhovor hír), protože ten sladký Ryzlink vlašský, co jsem zkusila, nebyl vůbec ale vůbec špatný.

Co se kurzů týče, tak si asi budu život ochytřovat i nadále (nejen kvůli těm ego masírujícím diplomům) a vypadá to, že půjdu spíše degustační cestou. Nějak mi ty trojúhelníkové testy a senzorické paměti nedají spát, zato zlomených korků a drobných zranění od sommelierského nože už bylo myslím dost.

Degustace na Karláku a degustační poznámky

Kdo by řekl, kolik sebou ochutnávání a láska k vínu nese dilemat. Tak například polykat nebo vyplivovat (jak moc bych chtěla napsat nějakou dvojsmyslnou roztomilost, ale neodradím slušné čtenáře už první větou),  nebo je možné shrnout a "nacpat" výjimečné víno do několika degustačních poznámek (u některých průměrných vín, je to vlastně ale bohužel docela snadné) a jak by pak takové poznámky a hodnocení měli vypadat? 

Je pravda, že některá vína do zatím úzkého schématu v mé hlavě nemůžu narvat, což většinou značí něco mimořádného. Jako nedávno, kdy jsem otevřela Cabernet Franc od Jožky Valihracha, Krumvíř, Sklenářová hora, ročník 2007 - z degustačních poznámek nemám ani čárku (něco o jeho starším bratříčku ale najdete na Jižním Svahu), prostě jsem se nechala v tu chvíli unášet "světovostí" toho vína, které až křiklavě přesahuje české hranice. Když se pokusím o popis - oslovila mne krásná kombinace peckovitého drobného ovoce, čokolády a tabáku, s nervózní svíravostí a pomíjivým dotekem sudu. Bodově? Pfff, 93? 95? To víno se se systémem bodováním míjí, těžko soudit. 

Byť se snažím jako královna chaosu vnést do svých degustačních poznámek právě bodováním řád a vytvořit si tak nějaký systém, tak stejně při hodně velkých akcích, jako například sklepy v Hruškách sklouznu k "fajfkovému" nebo "plusíkovému" systému (jedna až tři fajfky/ plusíky, když je víno hodně dobré, tak ještě vykřičník). Kam se hrabou všechny hořčinky, chlebovinky a kapriciózní projevy. Nejsem v tom ale sama, zrovna v Hruškách jsem narazila na pána bodujícího od 1 do 10, nicméně výjimečné víno, co si chtěl koupit bylo označeno číslem 11. A záhada hodná Sherlocka byla občas se v jeho poznámkách vyskytující 12-tka. 

No a jelikož jsem minulý týden vytáhla své milé kolegy z výzkumu trhu na letní degustaci Šumivých a Rosé vín do Vinného klubu Karlák, tak jsem taky chtěla jako správný výzkumník sledovat jejich systém hodnocení. Někdo přejal dost varinantní 100-bodový systém (je vlastně pravda, že současný systém už nebývá doopravdy 100 bodový jako spíš 70 - 95 bodový, když je víno pod 70, tak má často nějakou vadu a stejně se nehodnotí). Někdo si osvojil umělecké smajlíky/ mračíky, někdo kroužkování a škrtání jak v testu. Kvalita vín na degustaci byla různá, takže spektrum hodnocení se tady dalo docela rozšířit. Velká část vín pocházela ze sortimentu Vinařství Na Soutoku, které nakupuje hrozny po celé Moravě a kolísavá kvalita vín se v tom hodně odrážela. Pár lahví ale uvízlo v paměti. 

Na začátek nekomplikované hodně jemné, mirabelko-meruňkové a lehce minerální Poysecco (styl alá Prosecco z Poysdorfu z Rakouska), od vinařství Werner Hauser hospodařící již 16. generaci, vyrobené z Mülleru Thurgau a Muškátu žlutého. Byť jsem mu nedala zdaleka nejvyšší hodnocení, tak uvízlo v paměti a vyhrálo mezi účastníky celou degustaci, nedívím se, pilo se fakt samo. 80b 

Dál byly fajn vína z Vinařství Na Soutoku, nejdříve čistě udělané a harmonické (mimochodem ve vinařství se o tu vyváženost cukru a kyselin hodně starají) Rulandské modré blonde (klaret), Vracov, Jižní hora, 2014, peckovině ovocné a aromatické víno s pěknou hořčinkou na konci, 83b. Trochu rozpory budilo dle sommeliéra Jana Martínka provazejícího a úspěšně kočírujícího dav celý večer spíš "chlapské" Rosé Cabernet Moravia, Vrbice, trať Krátký, 2014, fakt drsnější víno, u kterého je jasně poznat, že hrozny nedozrály dle očekávání a ve kterém se projevovala hodně tráva, kopřiva a červená mletá paprika (alá Sauvignon nebo spíš rakouský Schilcher). I přes to mě bavilo i s jeho hodně přísnou dochutí, byť bych ho nevypila moc, 82b.  

Úplně odlišné Rosé bylo nabídnuto od velkoproducenta z Argentiny, Michela Torina, Malbec Rosé z oblasti Salta, vinice Cafayate, 2011, kde hrozny údajně zrají v nadmořské výšce kolem 2 000 m.n.m. (!). Vůně i chuť v harmonii, cítíte maliny, jahodový kompot, v chuti je hodně pevně stavěné s dobrou strukturou a lehčím kořením na konci. Oslovilo. 83b  

Níže nekvalitně zvěčněnému osazenstvu děkuji za společnost a nebojte, až sem začne chodit víc lidí, tak budete slavný a lidi vás začnou poznávat na ulicích :)