Co ne/vinný rok 2015 dal a vzal?

Nechci předbíhat, ale zatím to vypadá, že tyhle svátky budou výjimečně klidné a bez zbytečných emocí, což lze u nás v rodině, kde se každý člen rodí s hlasovými dispozicemi operního pěvce a nevyčerpatelnou ochotou rýpat do všeho, co se kolem mihne, pokládat za takový malý zázrak. 

Letošní rok byl ale zvlášť pro mě plný změn, nejdříve jsem se definitivně odhodlala sdílet se světem své vinné postřehy, do teď jsem spáchala přes  50 příspěvků, což při své věčné 

netrpělivosti a přelétavosti už něco znamená (takže zázrak č. 2). Nejedná se ale o lehký a snadný koníček, zvlášť pro člověka, co trpí tak strašlivými kocovinami jako já. Kozel zahradníkem, nebo spíš řezníkem :). Přestěhovala jsem se z dynamické a zážitky oplývající Prahy na Moravu, změnila práci a z výzkumníka trhu se stala snad opět trochu větší datařkou 4 měsíce hrdě programující ve Visual Basicu (ale chystající se na Python). 

A co mi ten první intenzivní vinný rok dal a co jsem se naučila?

1) pokud ochutnáte více dobrého a výjimečného vína, tak není cesty zpět - 95% stáčeného už je pro mě nepoživatelné a na většině rodinných oslav trpím 

2) strašně rychle se mi změnily chutě směrem k výraznějším kyselinám, mineralitě/ slanosti a stal se ze mě tak trochu extremista 

3) i ve víně je to strašně moc o módě a módních odrůdách, případně různých bublinách (teď nemyslím šumivky, jako spíš astronomické ceny některých vín), i tady stejně jako všude existuje pokrytectví ale i neuvěřitelně zábavná pestrost 

4) čím přirozenější, tím lepší, a to platí jak u vinných poznámek, výroby a pěstování, tak celkového projevu vína (jasně, právě jsem objevila Ameriku :) 

5) jakmile jednou poodhalíte vliv počasí na víno a ročník, už nikdy nebudete klidně spát a dívat se na počasí, jako dříve - stal se ze mě zamračený teoretický zemědělec 

6) upřímně mi asi začalo být jedno, zda a jak někteří lidé víno bodují, důležité je, aby z jejich poznámek bylo jasně poznat, jak moc víno oceňují a o jak velký nad/průměr/ úžasnost se jedná. Brzy v lednu spáchám příspěvek s pro mě nejlepšími víny za 2015.  

A co mi ještě pořád tak úplně nejde, ale pracuji na tom:

1) nemít předsudky a napít se každého vína s otevřeným srdcem, teda ústy, protože předčasná ne/očekávání jsou špatná, mkay? 

s tím souvisí bod číslo 2) tedy vážit si každé odrůdy, i když nemusí patřit k těm královským, modním nebo unikátním. 

a do třetí nohy: 3) méně pít. Jako nezřízeně pít. Abych nedělala tolik ostudy a nemusela tenhle blog za chvíli přejmenovat na "Hrozny hanby" :)

A abych si to ještě trochu ztížila, tak mám pro vás na začátek roku takové menší překvapení. 

Ale to až příště. 

Níže se jen s radostí podělím o dojmy ze štědrovečerního poctivého Tramínu z Vinařství Ovčáčík, ročník 2003, chutnáno a popsáno i tu, který jsme otevřeli, jelikož rodinka si potrpí na trochu cukříku. Už ale nevím, zda se tomu dá prostě ještě říkat víno s 15,8% alkoholu. Čas mu na síle rozhodně neubral, byla to velká paráda :) slámově zlaté, hutné, olejovité víno, ve vůni síla a intenzivní nazrálost a lékárna, krémové ovoce do manga a ananasu, v chuti nejprve hodně silné, koncentrované bez cukříku, následně se trochu zjemní a ukáže se cukr a sušené ovoce, hlavně meruňky, hodně medu, lékárny, nekonečná hloubka, 92b. 

Radost udělal i základní alsaský Crémant z vinařství Wolfberger, brut, neročníkové, vyrobeno tradiční metodou kvašení v láhvi, cuveé Rieslingu, Pinotu blanc a gris, už trochu nazrálé, jemnější, hezky ovocné, vytvářející příjemnou ovocnou pěnu v puse, mohlo by být více kyselinky, ale má pěkný broskvový a peckový projev se stopou červených jablek, pěkné, základní, neurazilo, lehký nadprůměr, 84b

Tak si taky dejte na toho Silvestra něco šumivého a dobrého, a když už to nebude dobré, tak aspoň buďte ve stavu, kdy je vám to jedno. Krásného Silvestra! :)   

Veselé nejen tramínové Vánoce

Víno prostě k Vánocům patří. A to jak pro přímou konzumaci, tak k tomu, aby se objevilo jako dárek pod stromečkem. Nejuniverzálnější dárek, protože láhev vína udělá radost vždy...snad jen jednou jsme dostali asi 5 láhví sirkového Chardonnay z Makedonie a dodnes jsme nesebrali odvahu otevřít všechny lahve na oslavě a vypít je s těmi, kteří nám ty balkánské Chablis pro otrlé za 40 Kč věnovali. Uff. Prostě jsou na světě věci, které si člověk nevybírá... 

Ale teď trochu veseleji, kvůli předvánočnímu shonu (a večírkům) jsem nestíhala nic kloudného sesmolit, tak přeji všem čtenářům krásné Vánoce a šťastný nový rok (a už je vás více než 6 :)). Po Vánocích se pravidelné brněnské vinné zpravodajství vrátí. Konstruktivnější a možná trochu vtipnější, abyste v půlce čtení neusnuli...

No snad milí obdarovaní budou mít ze zde zveřejněných vánočních láhví s prasátky, kometami a stromečky radost (víno nekompromisně probudilo všechny ty Rembrandty v nás). A taky z obsahu, což je buď Lena od Jožky Valihracha nebo Tramín od Vinařství Klobása, vína líbivá, voňavější s trochou cukříku. Tak ať to i u vás voní tramínově a máte sladké Vánoce! (i když tedy ten Tramín třeba úplně nemusíte, ale lepší než plno kyselin, no ne? :) 

Šumivá, mlaďošská i starší Mosela od Vin d´Alsace

Teda hodně jsem bojovala s maďarštinou a degu poznámkami z minula, ale ani tahle Mosela mi to nedá zadarmo. Tak tedy pár degustačních oznámek o dvou spíše menších rodinných vinařství (cca 3 - 5 ha) jmenovitě Kees- Kieren z Graachu a Schiffmann - Junk z Braunebergeru na střední Mosele. Na degustaci v asi nejstarším sklepě v Brně ve Vinotéce U Tří knížat nám vína představili manželé Rolencovi z Vin d´Alsace (kteří kromě Alsaska propadli právě Mosele a nabízejí i něco červeného z Rhony). 
 

O Mosele jsem si obšírněji už psala tu, tentokráte to bylo hodně o ročníku 2014, který obě vinařství dokázala přetavit v solidní svěží vína. Možná bych od nich chtěla více harmonie, trochu zapracovala kyselinky a dodala některým kouskům na plnosti, ale nemůžeme každý rok čekat nabušené zázraky, že. Prostě pěkná Mosela pro normální pití, která se vrací na jídelní stoly běžných konzumentů. Jak píše dr. Loosen větší ekonomická katastrofa může být pro výrobce spíše skončit se samými sladkými a vypiplanými bobulovými výběry, které se ostřeji naceňují a konzumenti jich ani nekoupí tolik. No, ale kdo ví, třeba se i dvačtrnáctkoví mlaďoši  zharmonizují a kyselinka a cukr je při zrání podrží a pletu se, když jim nevěštím žádnou budoucnost. A ráda bych se vlastně i pletla :) 
 

Hned na začátek degu potěšil krásný sekt z vinařství Kees- Kieren, Riesling sekt, brut, ročník 2011, ukázal jak by vypadal takový limetkový cheesecake, kdybyste ho začarovali do bublin :) rozkošné drobné perlení, ve vůni jemné meruňky, citrusy a uhlazená elegance, chuťově krásné svěží a pevné pití, působí hodně mladistvě, začíná meruňkovou pěnou a končí limetkovým cheesecakem, živé, nenudí, 87 bodů. S vykříčníčkem v ohořelých poznámkách, Viz obrázek.

Z "mlaďochů" se od stejného vinařství líbil Riesling feinherb, trať Graacher Himmelreich,  ročník 2014, jen 10% alkoholu na 18 g cukru a 6,6 kyselin, projevem docela přímočaré ale i intenzivní, což u 2014 potěší, hodně opět citrusy, limetka a zelené jablíčko, pěkně vyvážené a harmonické, okouzlující dlouhý konec, 84b.

Celkově mi asi ale více sedlo druhé vinařství Schiffmann - Junk, jejich vína měla lepší strukturu a působila plnějším dojmem. Třeba konkrétně Riesling spätlese, Alte reben, trať Bruneberger Juffer - Sonnenuhr, ročník 2014. V ročníku 2014 se mi vážně líbí cukr, třeba tady se mi konkrétně líbilo celých 60 g cukru na litr, 8% alkoholu a 10 g kyselin :) I přes cukrárenské hodnoty se jednalo o elegantní kousek z téměř 100 let starých vinic, krásně se projevuje květový a lipový med, citrusy, v chuti opět příjemná ale důstojná sladkost, medové tóny, lehce meruňková marmeláda, vše ale hezky strukturované, propojené a hezky pitelné, cukřík necukřík. 86b

 

A na konec od stejného vinařství kouzelný desetiletý Rýňák, na kterém věk nebyl až znepokojivě poznat, Riesling spätlese, trať Brauneberger Juffer, ročník 2005, ve vůni čerstvé, silné, živé, lehoučký petrolej a meruňková marmeláda, v chuti svěží, energické, elegantní, harmonické, jemný zapracovaný petrolej na závěr, zajímalo by mne, co by asi ukázalo následující dny po otevření, 88b.

O klasickém těžkém petroleji jsme si tady mohli nechat jen zdát - pro některé bohudík, pro jiné bohužel. Na degustacích se obecně moc často zmiňuje, že se pijáci dělí do 2 nesmiřitelných skupin - těch co petrolej/ barvy laky/ lékárnu/ meruňkový odlakovač (doplňte si dle libosti) ve víně mají rádi a na ty, co ji fakt nemusí. Mno,  je pravda, že jsem pila i pořádné "petrolejové lampy" a klobouk dolů přede všemi, kteří toho zvládnout vypít víc než jednu dvě sklenice.

A kdyby vás zajímalo, do kterého tábora že to patřím já, tak vězte, že kempím někde mezi nimi. Lehký petrolej za mne ano, zvlášť když se dává na závěr jen jemně tušit v jinak pěkně strukturované a charakterní chuti a lehce na patře pošimrá jako motýl. Třeba takové Rýňáky z Wachau, Tedy, nechci křivdit Mosele, ale často mi některé nazrálejší/ přívlastkové kousky z ní přijdou dost těžkopádné a hodně petrolejové, tam vám dá petrolej pocítit spíš řádný Schmetterling! (Viz lingvistické okénko níže:)

 

Podzimní Eger a trochu té krve

Žádné jiné roční období mne toliko nesvádí k pití přírodních a biodynamických vín jako podzim. Přesný důvod neznám, ale nabízí se několik vysvětlení:

1) v sychravém pozdimu jsem prochladlá a cítím, jak ze mě vyprchává síla a energie - síly a života mají ale většinou bidynamická vína až dost 

2) podzim je na sentimentalní pocity bohaté období a dobře se doplňuje s emocionální a často dumavější biodynamikou 

3) některá vína mají prostě podzimní senzoriku - pečená jablka, kouřovost, pečené brambory, ohnivost, bylinky, čaj, spadané listí...

4) dobře, obdobně emocionální je i jaro a zima...a chutě mě honí už i v babím létě :)  

 

Tak jako tak, degustace přírodních vín z Egeru dovezených brněnskou vínomilnou skupinou se mi prostě trefila do vkusu. Nemohl chybět ani starý dobrý bikavér (býčí krev, červená směska základem je Kadarka a Frankovka, pojmenování podle legendy o Turcích a dobývání Egeru, kteří nevěřili že by maďarští ochránci mohli mít tolik síly z obyčejného vína, takže do něj jistě přidávají býčí krev). A navíc byla taky zajímavá bikavérová bílá varianta v podání  vyhlášeného vinařství St. Andrea, směs nazvaná ÖRÖKKÉ, ročník 2013, směska asi 6 odrůd, slibná bohatá široká vůně, chuť ale pevná, dobře stavěná, svěží harmonická kyselinka spoluvytváří s jemnou stopou sudu pěknou dlouhou dochuť. Nejvíce se z toho senzoricky ozývá Chardonnay a Rulandské šedé (ale je tam i Vlašák, Sauvignon a Rýňák), hluboké, sladší, smetanovo - karamelové, lehce botrytida, pěkné, pěkné. 

Pro mě vrchol degustace a to, co se mi neuvěřitelně trefilo do vkusu byl od vinařství AttilaPince (majitel bývalý cyklista a abstinent) Pinot Gris - Zöldveltelini, ročník  2008, relativně čerstvě nalahvováno, celou dobu leželo na sudu, podle jiskřivé růžovo-grepovo-oranžovo-šedé barvy zůstalo pár dní na slupkách, nádherná vůně evokující růže, fialky, dřevo, prostě čerstvě otevřenou babiččinu skříň s hromadou pokladů (a možná malou lékárnou :)), vůně i chuť relativně přímočará ale nabízí tolik odboček, kolik chcete. V chuti plné, krémové, kulaté víno, opět růže, pečené jablko, fialky,  nekonečné,  po dlouhé době fakt nádherné víno.

Moc bavily i dvě Frankovky od Tamáse Póka, stejný ročník, stejná výroba, jiná poloha -  Kékfrankos, Nagygalagonyás, 2011, podloží tuf a jíl, souhrnná poznámka: fialky a beton :) ve vůni vystupují fialky, zemitost, mineralita, postupně trochu višně a vanilka, v chuti ještě ne úplně uspořádané, pere se nasládlost a až umělé fialkové tóny s trpkostí. Divočejší, střední tělo, má trochu hluchá místa v chuti. Na závěr ale vystupují višně s vanilkou a pro mě dost netypické zemité a betonové tóny, i přes pár nedostatků hezké živé a energické víno.

Kvalitativně nesporně výš byla Kékfrankos, Nagy Eged, opět 2011, polohou prudší svah, hnědozem, vápenec, otevřeno pro jistotu na vydýchání před 3 dny. S předchozím mají společené téma/ motiv v zemitosti/ tufu a višních, ale  jinak se jedná o mohutnější, koncentrované víno,  kterému ale nechybí zároveň elegance. Pevnější a harmoničtější než první, pěkná ovocnost v podobě přezrálých višní, švestek až do griotky,  pěkná kyselinka, ale ještě bych mu dala aspoň dva roky.

U následujících vzorků, včetně Merlotu, ročník 2008 od legendárního Imre Kaló jsem vína nespravedlivě brzy zaškatulkovala - Merlot byl hlavně ve vůni hodně nepřístupný a úzký, silná kouřovost a až podezřelá animálnost, trochu lesa, naprosto jsem se ztotožnila s přirovnáním ke zkaženému masu. Postupně se začal otevírat, ale i tak se mi na první čuch víc líbil pro změnu neuvěřitelně zelený Cabernet Franc od vinařství Attila Pince, ročník 2009. Opět nejvíce naskočilo zprofanované 50 odstínů zeleni s trávou, hluchavkou, lučními květy, postupně spíše do sušených bylinek, víno bylo ale pevné a přímočaré a určitě by následně ukázalo i přátelštější tvář, i když tu zelenost už asi nesetřese.

A krásný bikavér předvedlo vinařství St. Andrea s jejich MERENGŐ, ročník 2011 -  plné, syrové a plnotučné víno, výrazná stopa třešňového dřeva a svíravosti, mám u něj poznámku "masové", ale to bude asi tou býčí krví, kterou jsem si tam vsugerovala. Nicméně na číření se podle všeho sem tam býčí krev používala, hlavně ve Francii. A nebyli by to Američani, kdyby z toho neudělali malé pozdvižení (dlužno ale říci, že v té době se hodně řešilo BSE).

Mno, za mě mezi čiřidli ale jednoznačně vede vyzina aka sušený rybí měchýř (doufejme, že se dřív nebo později nestane taky předmětem mezinárodních obchodních sporů). 

Brno koktejlové a něco málo z Bulharska

Je docela jednoduché najít v Brně originální a kvalitní koktejl bar (náročnější občas ale bývá dostat se dovnitř). Aspoň soudě dle posledního vyhlášení Czech Bar Awards 2015, kde se ocenění opět dočkali Bar, který neexistuje a hlavně příbuzný Super Panda Circus. O to víc zamrzí, že se Brno tentokráte neprobojovalo do top 5 v kategorii Nejlepší wine bar. A dobrá místa tu jsou. A tak můžu Praze jen závidět a zelenat závistí ještě více po informaci o opětovném otevření Bokovky na nové adrese.

 

Ale hanět Brno, co se týče vinných zážitků by bylo hnidopišské, v úterý se konala super degustace přírodních vín z Egeru v rámci brněnského vínomilského kroužku, včera Mosela U Tří knížat, dnes se chystá Alsasko (dobře, to už nedávám) a teď tu mám pár poznámek k degustaci bulharských vín v baru U 3 Deci (a ne, nevím, co mají Brňáci s těma trojkama v názvech :)). Něco málo o dováženém sortimentu a Bulharsku jsem už psala tu, tentokáte bylo na vína více času... a jak by řekl Dominik Hašek, ona pořád baví :)  I když mi už vadí jejich lehká servilnost a snaha podobat se Francii, tak to vlastně dává smysl, protože s formálním koncem turecké nadvlády na konci 19. století nebylo moc kde navazovat a cení se snaha inspirovat se těmi nejlepšími. A spolu s tím je ale kumšt si zároveň uchovat autochtonní poklady jako je Mavrud nebo bílá Keratsuda. A teď teda už vínům.
 

Opět se od Castra Rubra moc líbilo cuveé Zahir, 2013, po třetinách Sauvignon bílý, šedý a Pinot Gris, 1,8 g cukru, 6 g kyselin, pevné ale zároveň hravé víno, široká ovocná chuť, hezky vyvážená, působí relativně svěže a nevadí  mu ani 14% alkoholu, 83b. Povedený byl i červený Zahir, ročník 2010, cuveé Cabernetu Sauvignon, Merlotu, Sangiovese, Alicante Bouschet, 13% alk, kolem 5g kyselin, větší část byla v sudu, projevem jemnější, vyzrálé ovoce, švestky, třešně, ke konci se v chuti přidávají třešně v čokoládě, lehce koření, neuvěřitelná délka, celkově hezky stavěné, pocitově ještě není na vrcholu, 85b. Zajímavé bylo od stejného vinařství  Via Diagonalis, cuveé Merlotu, Cabernetu Sauvignon, Rubinu (Syrah + Nebiollo) a Mavrudu, poměrově 55%: 35%: 5%: 5%, ročník 2009. Živočišné, divoké se stopou skořice a koření, řádila tam ještě snesitelně bretka, slanější ale ne-minerální závěr, proč ne, 83b.

 

Minule jsem zkoušela ročník 2009, nyní ročník 2010 a Domain Bessa Valley, červená Enira a cuveé Merlotu, Cabernetu Sauvignon, Syrahu a Petit Verdot, 5g kyselin, 14% alkoholu, redukce hektarových výnosů, u macerace upouští 15% moštu, aby se získálo více barvy ze slupek, hezký Bordeaux styl, extraktivnější a koncentrované, elegantní střední tělo se sympatickým lesním ovocem, na konci vystupuje příjemné dřevo a kořenitost s bílým pepřem, lehká mineralita, 86b

 

Jak mne minule nadchnul mladičký a ostrý Mavrud z ročníku 2014, tak potěšil a kultivovanější tvář ukázala Merul Reserva, Mavrud ročníku 2010, Rumelia Winery, rok a půl v americkém sudu, 5,2 g kyselin, 14,4 % alkoholu, opět trochu štiplavější, kořenitost, výrazné třísloviny a svíravější dřevitost a kouř, pěkné vyzrálejší ovoce, pod nánosem sudu je tam cítit ten Mavrudový divočák a bojovník, výrazný sud ho znatelně překrývá ale je to vlastně docela zábava, i když si to ještě úplně nesedlo, 85b

A nakonec se předvedlo Angelus Estate a jejich nabušený Young Stallion, ročník 2012, cuveé Merlot, Cabernet Sauvignon, Cabernet Franc, Syrah, 14,5% alkoholu, víno plné síly, široké, bohaté, pěkně stavěné, na mě dost nasládlé a zbytečně uhlazené, hezky kořenité do hřebíčku a skořice, zapracované třísloviny, už teď působí harmonicky, ale vydrží dalších aspoň 10 let, 86b

 

Doporučené párování: pečený beran :)  
 

Degustace Jožky Valihracha aka "moravského bořiče mýtů"

To si takhle jedu na degustaci Jožky Valihracha z Krumvíře, mám hezkou časovou rezervu, abych přišla včas a nevypadala opět jako upocená červená jezinka, ale díky dešti a podlosti okružní linky číslo 44 vozící mě po krásách jižního Brna,  jsem do sklepa Moravské banky vín opět vlítla pozdě a s vizáží spolehlivě děsící děti a mládež do 12-ti let.

Ale ještě že jsem spěchala! Jinak by mi utekl dvacetiletý Rýňák "na zavínění", přesněji ročník 1994 víno krásně minerální a plné, hezky odrůdové se stopami květů, meruňkové marmelády, bylinek a lékárny/ petroleje. Na první pohled dává jasně tušit, že pár dalších let ještě vydrží a něco předvede. Už umírněnější kyselinka, nasládlý a trochu unavenější konec, ale zanechalo dojem a poslalo jasnou zprávu, že vína u nás umí krásně zrát a spěchat nemá cenu, ne asi.
 

Zajímavá byla Večerka z ročníku 2013, spíše připomínala vinařův oblíbený Sauvignon (náhoda?) díky rybízovým tónům, žlutému ovoci a hluchavkovým květům, netypické, zajímavé pěkně krémové a hravé pití. Následovalo Sylvanské zelené 2013, lehčího střihu, pěkně přímočaré, s příjemnými ozvěnami sušených bylinek, opět krémovější a jemně kvasnicovější, výraznější kyselinka, k jídlu super, i když tomu možná díky kvasnicím trochu chybí svěží elegance Sylvánů, ale prostě experimentovat a zkoušet se musí, zvlášť u Valihrachů.

Z bílých ale asi nejvíce oslovilo cuvée Rulandského bílého a Sauvignonu, ročník 2010, ze starších keřů z vinice, kde se tyto odrůdy prý dříve trochu pletli a tak nějak vzniklo i tohle cuvée. Poměrově půl na půl, hezky hravé pití, na začátek typické pyraziny a Sauvignon s tóny rybízu a méně zralých broskví přecházející pěkně přirozeně do rulandové krémovosti a chlebovinky. Pěkný trik, správně zahrálo na tu mou stránku, která ve vínách ocení vtip a hravost. Novinkou pro mě byl Cabernet blanc, ročník 2012, opět hodně pyrazinové ala Sauvignon, přísnější, svíravější až lehce dřevité s vyšší citrusovou kyselinkou, trochu kratší konec, stopa cukru, zajímavé. Moc milá byla Pálava, ročník 2012, hluboká, podmanivá se stopou botrytidy, příjemné a hlavně přirozené tóny medu, čaje, pěkný svěží konec, žádné sladké násilí.

Jak si jinak nejvíce vinařství hodně cením pro jejich červená vína (například okouzlující a poznámky beroucí Cabernet franc), tak na degu mi dost červených nesedlo, buď byly ve fázi lehkého rozpadu (Svatovavřinecké 2009) nebo tam byl korek (Zweigeltrebe 2006), případně bylo z panenské sklizně a ještě neuspořádané, zelené a užší (Carménere 2011).

Nicméně vše to pak vykompenzoval moc krásný Merlot, ročník 2006, výraznější až "margotkové" víno, čokoládová a rumová aromata naznačovala vyšší alkohol. V chuti ale nepůsobí těžce, naopak chuť je hravá, dává tušit kyselinky, ale nepustí je úplně na povrch a vytváří příjemný šťavnatý dojem (možná by ještě po pár hodinách dýchání předvedlo něco jiného). Sladce bobulovitý až džemový základ, dochuť s tóny čokolády a lehce kávy. Víno trochu užší, ale má vtip a myšlenku. Velká zábava.  A jako chodníčková posloužilo šumivé Rosé, směska asi 6 nebo 7 odrůd (např. Sauvignon, Neuburg), dva roky na kalech, plné, kulaté, krásná ovocná struktura. Ovocný krém příjemně zaplní a polechtá ústa, kultivované, uhlazené, romantické, jen moje strašidelné jezinkové já postrádalo kyseliny a větší říz.

No, krásná degustace, která splnila svůj účel. U Valihrachů prostě umí, rádi používají sudy, nechávají vína na jemných kalech, nebojí se experimentů, inspirují se ve světě a vysazují nové a netradiční odrůdy. Nikdo tak dobře, jako Jožka Valihrach nedokáže vyvrátit, že Morava nedělá dobré červené/ Merlot na Moravu nepatří/ moravská vína nedokáží zrát/ další pověry doplňte dle libosti... :)

Pozn: Všechny fotky jsou původně ze stránek Moravské banky vín, autorka: Anna Pecková

Co dobrého z Moravy u Global Wines a podzimní pinotová nálada

Celý minulý týden se nesl, resp. spíš spláchl degustacemi pěkných moravských vinařství, prolítla jsem během hodiny jako mírně přiopilý blesk (utekla jsem z firemního teambuildingu) nejprve degustaci Moravian Collection od Global Wines, abych se utvrdila v nehynoucích sympatiích k některým vinařstvím (Trpělka & Oulehla), vyzkoušela něco ze sortimentu dalších hvězd (Jindřich Kadrnka, Milan Sůkal, Gala), a šla domů nabírat síly na vytouženou degustaci Jožky Valihracha následující den.

Na začátek zaujalo od vinařství Gala Cuvée Bílé Organic 2013 (po 40% Merzling a Solaris, doplněno Sauvignonem, Chardonnay a Ryzlinkem Vlašským), hodně zajímavé jiskrné víno, ve vůni spíše jemnější ovocnější se stopou citrusů, v chuti plnější a kulatější díky ležením na kalech, pěkné ovoce doplnily i minerální a slané tony. Moc zajímavá kombinace, Fajn bylo i tučnější a krémové Chardonnay-Pinot 2013, hodně výrazné žluté ovoce, vanilka a máselné tony. Na můj vkus jen působí až trochu moc nasládle.

 

U Jindřicha Kadrnky, poučeně už píšu vinohradníka u Volaříků (minule jsem ho pasovala na enologa :)) se líbilo fakt vše, vína byla veselá a bodrá stejně jako samotný vinař, hodně výmluvná a intenzivní, často s lehčí botrytidou, vždy se dalo pozor, aby se hezky vyvážil a podržel poměr cukru a kyselin. Nejlépe se mi asi pilo jeho řízné Chardonnay, 2014 z tratě Liščí vrch, tropické ovoce a citrusy, mineralita a hlavně pěkná vysoká kyselinka (kolem 9 g) z něj vytvořili neuvěřitelně šťavnatou záležitost. Ještě si ta kyselina určitě sedne a víno pak bude přístupné i ostatním, co ještě mají a poslouchají svou žáhu, nejen magorům jako já. :)

 

Výrazně minerální ale s pěknou stopou ovoce a jadérek byl i Ryzlink vlašský, 2014, tentokráte z Ořechové hory a na citlivou notu zahrála i kolekce vín pojmenovaných po členech rodiny v čele s chutnaným Jindřichem IV - tedy Ryzlinkem rýnským, 2014, polosladké víno s řádnou porcí kyselin (19 g zbytkového cukru na 9,6 g kyselin) mělo výrazně botrytický projev s medem, a meruňkovou marmeládou (chyběl ale naštěstí ten sklep - protože minule jsem se snažila botrytidu charakterizovat jako meruňkovou zavařeninu vytaženou ze sklepa), doplněnou jemnou slaností a kořenitostí. Kyselinka a celek působil vůbec pěkně harmonicky.

Hodně jsem se těšila na Milana Sůkala a hlavně jeho Ryzlink rýnský, 2014 (myslím že hrozny nakoupené z tratě Kukvičky od Josefova, ale mají už i vlastní výsadbu), bylo to krásně strukturované a hodně intenzivní pití, v té koncentrovanosti jsem se až trochu ztrácela, ale objektivně nemůžu proti kvalitě říct ani bž. Pěkný projev s medem, bylinkami a květy, chuť strukturovaná a neuvěřitelně plná. Mladík v plné síle. Nechala bych ho ale ještě trochu uležet, jsem spíš na starší týpky :) Asi víc mi sednul jeho Pinot noir 2012, víno světlejší granátové barvy, výrazný sud, jemná ovocitost, brusinky a kyselky, mělo ale sympatickou lehčí a elegantnější strukturu, lehce zemitější závěr, na 14% alkoholu bych ho netipovala.  

 

A na konec jen krátká zastávka u vinařství Trpělka & Oulehla, opět potěšil moc pěkný Sauvignon 2013 z Karlova, nedávným vývojem a "dramatickým" obratem překvapily jejich Rulandské modré, obé ročník 2011, vždycky se mi víc líbila sametovější a hutná bariková verze, nicméně asi stejně jako Rýňáky, tak i Rulandy zrají trochu podle amplitud a tak teď mnohem více nadchnula kouřová, kávová a čokoládová "bezbariková" verze, která ležela chvíli ve velkém sudu. Bariková Rulanda, na kterou vzpomínám díky její sametovosti, hutnosti a eleganci, byla oproti tomu kyselá, nepřístupná a nechtělo se ji nic ukazovat. Prostě protiva.

A z Rulandských ještě poklonu vyseknu Mikrosvínu a jejich Rulandskému modrému, Traditional Line, trať Za Cihelnou, ročník 2011, víno zdá se v současné chvíli na vrcholu, harmonicky udělané, hezké peckoviny a lesní ovoce, trochu sladší tony a kakao na závěr, takové neextremistické, sympatické, hladké, moc se líbilo.

 

 

No a vzhledem k tomu, že se v posledních týdnech taky cítím tak trochu jako ta uzavřená a protivná bariková Rulanda, tak jsem byla na toho Jožku následující večer pěkně unavená. Naštěstí vína byla parádní nebo minimálně zajímavá, takže jsem nevydržela bručet dlouho. Brzy přibude i pár poznámek k nim. Brum. 

Vlašák od Zdeňka Peřiny, Cabernet z Rhodu a proč půjdu do pekla pro hospodyňky

Každý správný obyvatel Kréty Vám řekne, že vína z jiné části Řecka včetně Rhodu (lidově z Rhodosu) nestojí za nic. Z loňské návštěvy ostrova jsem si odvezla pravda smíšené pocity o místním víně, ale po ochutnání Cabernetu Sauvignon od místního velkoproducenta Cair musím říct, že dobré víno se dělá samozřejmě i na Rhodu. Ostrov patří k nejslunečnějším a nejsusším místům v Řecku, drsné klima na druhou stranu zabránilo rozšíření révokazu, takže lze při troše snahy najít zachovalé historické vinice s původními odrůdami  (zůstává ale nevyřčená otázka, do jaké míry to lze přičítat nerozšířenému révokazu a/nebo pohodlnosti místních obyvatel :)). Zejména výše položené vinice jemně zchlazované mořským vánkem tak mají co nabídnout.

Napříkld chutnaný Cabernet Sauvignon, vyšší řada Kellaria Top Ippoton z Cair, ročník 2010, bylo plné víno působící relativně sladkým dojmem (na druhou stranu ale nešetřilo alkoholem), harmonická kombinace povidel a ovocné marmelády s kořením, hlavně skořicí, byla tam snad i stopa pryskyřice  (nemysli na Retsinu, nemysli na Retsinu). Příjemné vanilkové dřevo na závěr (resp. vařečka od vanilkového pudinku), nasládlé třísloviny. Nesnažilo se nijak ohromit, pěkně pomalu nastupovalo a dávalo se postupně odhalovat. Prostě taková vinná předehra :)

Já když nevím, tak věřím. Byť se snažím do hlavy tlouct co nejvíce vín, jmen, apelací, odrůd, technik....tak jsou moje náhodné návštěvy vinoték stejně dost bezradné. Zejména poslední týden před výplatou. O to víc jsem si gratulovala k "ulovenému" Zdeňkovi Peřinovi a jeho Vlašáku ve Vinotéce U Tří knížat za cenu pod dvě stovky. Copak by mohl být špatný Vlašák od někoho, kdo mu s Mikrosvínem (a otcem) vybudoval takový věhlas? No samozřejmě, že ne! Polosuchý Ryzlink Vlašský, ročník 2011, trať Ořechová hora, Březí, byl dokonce znamenitý! Nebyla to láska na první ochutnání, ale přechutnávání následující tři dny potvrdilo kvality vína. Silné, široké víno, zároveň ale pěkně pevné a přímočaré. Po třech dnech koštování stále v kondici, vydrželo by ještě mnohem mnohem déle. Krásná slámová barva, vůně se stopou medu, hruškového kompotu a šťávy, lehce sušené květy, ořechy a bylinky (takový bylinkový čaj s medem), moc zajímavá kombinace sušených tónů a šťavnatosti. V chuti na začátek hodně bafne alkohol, následně se uklidní, a vystupuje květinový med, žluté ovoce, skořice, na závěr citrusy, lehká hořčinka a trosku unavenější kyselinka. Neuvěřitelná délka. Krásná koupě a pro mě mnohem elegantnější pitivo než některé ohromné (chuťově i cenově) rakouské Smaragdy.

Láhev bych i vyfotila, nicméně postihla nás rána téměř biblických rozměrů. Ze stropu začali padat červi a museli se začít likvidovat nejen mouční moli, ale i vše, co by jim mohlo sloužit za úkryt. Ostuda jak Brno, ale protože je to svým způsobem vlastně docela vtipný, tak to ví skoro všichni moji kamarádi a známí. Kromě mámy, samozřejmě.



tak aspoň foto z mojelahve.cz



A na závěr jeden hezký český počin ohledně designu vinných sklepů a hlavně kontroly správných podmínek ve sklepích, který komentuje na svém webu Jancis Robinson. Pěkný nápad, nejsem a asi ani nikdy nebudu cílová skupina, ale třeba se za chvíli ukáže, že bez certifikace sklepa si k vám nikdo víno neuloží/ nikdo si ho od vás nekoupí a že neprověřené podmínky pro transport/ skladování jsou vlastně pěkný problém! Však do 70. let 20. století neexistovala ještě ani celulitida a podívejte se dneska :)